Slavení svátků
13. Slavení svátků
Již od prvopočátku existence člověka v dějinách je možné vysledovat lidskou potřebu si důležité události v životě připomenout a připomínat. Křesťanství a islám si připomínají stěžejní momenty, které ovlivnily formování jejich náboženství. Jedná se skutečně jen o pouhou vzpomínku na ony události, nebo je možné najít i nějakou přidanou hodnotu tohoto slavení?
13.1 Svátky v islámu
Stěžejním svátkem islámu je ramadán. Noc dvacátého sedmého dne měsíce ramadánu připomíná zjevení Koránu proroku Muhammadovi. Po celou dobu ramadánu se muslimové snaží posílit svůj vztah s Alláhem, rozjímat Korán a účastnit se společných večerních modliteb (taráwíh). Po celý měsíc se snaží být také štědří k chudým. Ramadán končí svátkem přerušení půstu a zaplacením náboženské daně z majetku. 27. ramadán je podle víry dnem, kdy Bůh předurčuje osud všech na následující rok. Někde je tento den slaven vážnou zbožností, jinde veselím. 1. šáwwál je nejradostnějším svátkem roku. Tento den začínají oslavy, které trvají následující dva až tři dny. Během těchto dní si lidé dávají dárky, navštěvují se a pokud možno se oblékají do nových šatů. Tyto dny jsou také hojně využívány k návštěvě hrobů příbuzných a je to také čas zaplacení almužny zakátu chudým.
Kromě ramadánu se slaví ještě další svátky, které jsou v návaznosti na lokalitu, co do počtu, různé. 1. muharram je islámským Novým rokem, 12. rabíc al-awwal se slavní jako den narození Proroka, ačkoliv konzervativní kruhy mají k těmto oslavám výhrady a odpor. 27. radžab je připomínkou Prorokovy noční pouti do nebes. Tento den se připomíná četbou legend o této cestě. 15. šacbán je dnem modlitby za zemřelé, který se na různých místech liší místními obyčeji. 10. dhú-l-hidždža je nazýván „velkým“ nebo „obětním“ svátkem a slaví se v den, kdy poutníci v Mekce obětují ovci nebo jiné zvíře. Stejně tak konají tuto oběť muslimové na celém světě. Oslavy svátku trvají také dva až tři dny.
13.2 Svátky v křesťanství
Svátky se v křesťanství slaví v rámci celého liturgického roku. V jeho průběhu si církev připomíná zásadní události Ježíšova života. Liturgický rok začíná adventem, poté následují Vánoce, liturgické mezidobí, postní doba, velikonoce a liturgické mezidobí.
Přesto, srdcem celého liturgického roku je Kristovo velikonoční tajemství.[1] Toto tajemství je historickou událostí, ve které má církev původ.[2] Proto je slavení velikonočních svátků centrem celého liturgického roku.
Doba adventní (podle latinského adventus – příchod) je pro věřící přípravou na očekávané narození Spasitele a také přípravou na Jeho příchod na konci časů. Vánoce jsou slaveny jako svátky vykoupení, i když v popředí stojí početí a zrození.[3] Časové úseky mezi oběma okruhy svátků (mezi Vánocemi a Velikonocemi) se nazývají „liturgickým mezidobím“. Během této doby se slaví další významné křesťanské svátky (například Slavnost Nejsvětější Trojice, Slavnost Těla a krve Páně, Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova). Po liturgickém mezidobí přichází doba půstu, která začíná Popeleční středou. Církev se tak připojuje k tajemství Ježíše na poušti čtyřicetidenní postní dobou. Postní doba se stává přípravou na slavení velikonočního tajemství jednak připomínáním křtu a jednak pokáním. Velikonoce jsou centrálním křesťanským svátkem, během kterého si věřící připomínají ustanovení eucharistie na Zelený čtvrtek a ukřižování Pána na Velký pátek. Bílá sobota je pak dnem liturgického klidu, Kristus leží v hrobě a církev mlčí. Neděle, den Vzkříšení je pak radostí cele církve, kdy Kristus vstal z mrtvých. Po sedmi velikonočních týdnech přicházejí Letnice, zde se naplňuje Kristův příslib seslání Ducha svatého, zde se projeví a je sdělen jako božská osoba, Kristus ze své plnosti štědře vylévá Ducha (Sk 2,33–36).
Během celého liturgického roku se také slaví svátky svatých. Celý liturgický rok je tak provázen Kristovými věrnými, kteří jsou věřícím příkladem a přímluvcem u Krista.
Protože člověk je stvořen jako jednota duše a těla (Gn 2,7), není jen duchovní bytostí, ale též bytostí smyslovou. Slavení tajemství Kristova života působí na celého člověka, na jeho duchovní a duševní stránku, i na stránku fyzickou. Celá liturgie působí na celého člověka, když se sytí Božím slovem, poslouchá jej a přijímá ve své srdci. Liturgická hudba povznáší skrze sluch duši a liturgický prostor obrací věřícího skrze oči více k Bohu.[4]
13.3 Vzájemné srovnání
Křesťané i muslimové si během roku připomínají důležité události svého náboženství a stěžejní momenty v životě Ježíše (křesťané) a Muhammada (muslimové). V celém náboženském roce se střídají období půstu (přípravy) s obdobím veselí (radostného prožívání). Zásadní rozdíl však přináší křesťanské pojetí slavení svátků, které nejsou jen připomínkou, ale i zpřítomněním. „Minulá historická skutečnost se stává v podobě symbolu plně reálnou a přítomnou.“[5] Každý rok je tak v církvi znovu zpřítomňován celý Kristův život.
Muslimové si celý svůj náboženský rok připomínají minulé události v životě Proroka a ummy. Celkové prožití závisí jen na jejich vůli, případně emocích.
Existuje nějaká přidaná hodnota křesťanského slavení svátků, která se může více dotknout právě ženy? Církev, naplňovaná a oživovaná Duchem svatým skrze liturgii slavení své věřící oslovuje každého jako jednotlivce a jako Kristova učedníka. Kristus se během svého života setkával a hovořil jak s ženami, tak muži. Během celého liturgického roku nám jednotlivá čtení přibližují a připomínají také setkání Krista s ženami, žena je ta, které se Vzkříšený zjeví jako první (Jan 20,11–18). Osobní příběhy žen a osobní přístup Krista k nim umožňuje věřícím ženám leckdy lépe vstoupit do tajemství Kristova života.
[1] Srov. Adam Adolf: Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe, Praha: Vyšehrad, 1998, 31.
[2] Srov. Löser Werner: Církev, in: Slovník katolické dogmatiky, 51.
[3] Srov. ADAM Adolf: Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj, 2. rozmn. vyd., Praha: Vyšehrad, 2008, 371.
[4] Srov. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (ze dne 4. prosince 1963), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 125-171, čl. 164–169.
[5] Špidlík Tomáš: Eucharistie. Lék nesmrtelnosti, Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2005, 13.