Duchovní rovina náboženství
15. Duchovní rovina náboženství
Obě náboženství mají silnou víru, že člověk je stvořen Bohem. Člověk není jen tělo, má i duši a jako takový směruje ve své celistvosti k Bohu. Můžeme však říci, že skutečně obě náboženství mají svou duchovní rovinu?
15.1 Zbožnost v islámu
Odborná literatura uvádí, že pojem „zbožnost“ (birr) je někdy mylně chápán i samotnými muslimy.[1] Zbožnost je často vnímána jako důsledné plnění rituálních úkonů. Definice zbožnosti však zní asi takto: „Zbožnost je všezahrnující termín pro všechno, co Bůh miluje na vnitřních a vnějších výrocích a činech určitého člověka.“[2] Zbožnost je tedy vše, co je činěno pro potěšení Boha. Islám vyžaduje celé odevzdání se člověka (6:162–163). Korán uvádí mnoho zbožných skutků, jejichž výčet také podává (2:117).
„Zbožnost má být založena na silné víře a na neustálé životní praxi.“[3] Pokud je islámský princip zbožnosti uskutečněn, poskytuje jedinci za všech okolností mír.
I poctivá práce je v islámu považována za typ zbožnosti (9:105). Hledání vědění je pak jeden z nejvyšších typů zbožnosti, také společenská vlídnost a spolupráce jsou částmi zbožnosti, které se činí pro Boha. Stojí za povšimnutí, že i vykonání povinnosti je považováno za druh zbožnosti. Laskavost vůči členům rodiny a dále jakýkoli úkon, který člověk rád provádí (a provádí jej podle Prorokových pokynů) je považován za zbožný úkon.[4]
15.2 Úcta ke svatým v islámu
Svatí jsou druhové Boží (walí), lidé stojící v Boží blízkosti. I když víra v jediného Boha přísně vylučuje jiné uctívání bytostí, v islámu se fenomén úcty ke svatým objevuje. Na mnoha územích, kde dnes islám převládá, existovala předislámská náboženství, která kulticky uctívala osobnosti i předměty. Přicházející islám tuto úctu z obecného povědomí nevykořenil.
Úcta ke svatým je dalším a různorodým projevem zbožnosti. V tomto bodě se šíitský a sunnitský islám liší velmi znatelně. Muslimové věří, že určité osoby jsou obdařeny zvláštním požehnáním a duchovní mocí a své požehnání mohou dále převádět na ostatní.[5] Za svatého může být takový člověk považován již za svého života, ale kult vzniká nejčastěji po smrti „Božího přítele“, kdy je vystavěna prostá či velkolepá pohřební svatyně a kolem této svatyně s ostatky vznikají muslimská města. Svatost muslimských světců nemá v očích muslimů své jádro v osobách jako takových, nýbrž spíše v požehnání a moci, kterými jsou od Boha obdařeni.
Islámská teologie se však k tomuto faktu staví v podstatě odmítavě. Jediného, koho je možno prosit o přímluvu, je sám Prorok, který bude za věřící orodovat v soudný den. Přímluva světců nemá dostatečný podklad v Koránu. Jsou dokonce státy, které uctívání světců zakazují (např. Saúdská Arábie).
Je zajímavé, že na některých místech, která jsou historicky spojena s rozvojem a rozšířením křesťanství i islámu (např. Egypt) se kulty křesťanských a islámských světců překrývají anebo dokonce mísí. [6]
15.3 Zbožnost v křesťanství
Křesťanský jazyk převzal označení pro zbožnost z latinského slova pietas, které však v průběhu vývoje pozbylo mnoho na svém původním významu.[7] V původním významu byla pietas postojem, či spíše životním stylem, který charakterizoval nejen city, ale i všechno chování nižšího vůči vyššímu. Člověk dokazoval, že se umí náležitě chovat vůči božskému. V tomto významu je pietas však vždy postojem, který vychází od člověka k Bohu. Křesťanská zbožnost si zachovává všechny významy latinského pietas, ale je pro ni charakteristické, že je dříve postojem Boha k člověku nežli člověka k Bohu. Pietas je totiž typickým chováním Boha k celému lidstvu.
Kristus jako znamení i skutečnost Boží dobroty k lidem i jako vzor zbožného člověka učí, že tato vlastnost se nikdy nemůže omezit na pouhý cit, protože se vyjadřuje konkrétními postoji.
Základním posláním církve je, aby své věřící vedla k živé zkušenosti s Bohem a do vztahu s ním. Tato zkušenost však není omezena jen na morální stránku, protože víra přivádí k reálné zkušenosti s Bohem. Duch svatý je tím, kdo do této zkušenosti uvádí. V duchovní zkušenosti člověk zakouší skutečnost Božího předcházení. Zkušenost s Bohem je pak nutně zprostředkována Kristem (Jan 14,6) a můžeme tedy říci, že duchovní zkušenost je na tomto základě synovská.
15.4 Úcta ke svatým v křesťanství
Počátek křesťanského uctívání svatých lze klást do poloviny 2. století.[8] Nejprve byli uctíváni mučedníci. Biskup Polykarp ze Smyrny byl nejspíš první, komu věřící prokazovali kultovní úctu (někdy kolem roku 150). Zpočátku se kult mučedníka omezoval na danou církevní obec, později se rozšířil všeobecně. Chybějící hrob byl nahrazován ostatky a později „dotýkanými relikviemi“. Zvláštního kultu se později dostalo také „vyznavačům“, tedy pronásledovaným křesťanům, kteří za Krista trpěli. Dále byli uctíváni vynikající biskupové, asketové a panny, pro své mimořádné následování Krista. Nad hroby těchto svatých byly zřizovány poutní kostely, kam putovali poutníci. Svatí se stali vzorem pro věřící pro svůj ctnostný život a byli žádáni o přímluvu u Boha.
Ačkoliv v prvních staletích je v popředí kult mučedníků, již od 2. století je doložena modlitba k Bohorodičce „Pod ochranu tvou“.[9] Ve 4. století se kult Matky Páně značně šířil a bylo ustanoveno mnoho mariánských svátků, které se šířily z Východu na Západ. „Vysoký počet mariánských svátků je výrazem láskyplné a vděčné úcty, kterou církev přináší Matce Páně.“[10]
„Křesťanská svatost záleží ve sjednocení s Kristem.“[11] Druhý vatikánský koncil rozvíjí nauku o svatosti především v páté kapitole konstituce Lumen Gentium. Všichni věřící bez rozdílu stavu jsou povoláni ke svatosti (1 Sol 4,3; srov. Ef 1,4), která plyne z milosti Ducha a mnohotvárně se projevuje u jednotlivců.[12]
15.5 Vzájemné srovnání
I když v islámu existuje úcta ke svatým, je považována za problematickou. Menšinové šíitské skupiny muslimů tuto úctu zachovávají, pro většinové sunnity je však úcta ke svatým širk.
Křesťanská praxe úcty ke svatým má dlouhou historickou tradici. Již od svého prvopočátku si církev vážila a ctila všechny, kteří následovali Krista. Během liturgického roku si křesťané připomínají významné svaté muže, ale také mnoho svatých žen. V prvních stoletích, kdy se formoval první římský kánon, již existovala úcta například k prvomučednici svaté Agátě. Mučedníci prvních století následovaly Krista a „vyprali svá roucha v krvi Beránkově“ (srov. Zj 7,14). Ženy (Terezie z Avily, Terezie z Lisieux, Kateřina Sienská) jsou také učitelkami církve; tím církev dokazuje, že si nejen hluboce váží žen, ale že implementuje i jejich mystické dary.
Čistě vnější stránka projevu zbožnosti je v islámu a křesťanství v podstatě shodná. Obě náboženství zdůrazňují, že na vnějším projevu věřící nesmí ustrnout a musí jít dále, v islámu k dobrému úmyslu, v křesťanství až do srdce. Věřící muslim se řídí příkazy Koránu, popřípadě jednotlivých právních škol, snaží se mít dobrý úmysl (níja). Křesťan svým úsilím spolupracuje s Duchem svatým v církvi, která ho podporuje svátostmi. Kromě obecně platných principů je tu vždy jasný příklad Kristova života a tak se otázka v Duchu „Jak by se zachoval Kristus?“ může stát obecným principem pro konkrétní případy.
Opět bych zde ráda vyzvedla sílu a důležitost modlitby. Modlitba je nejen rozhovor s Bohem, ve kterém může po vzoru Krista volat k Otci „Abba.“ (Mk 14,36), ale Bůh díky ní může splnit to, oč prosíme (Mt 7,7) ve shodě s jeho jménem (Mt 18,20).
[1] Srov. Islámská nadace: Co jest islám?, 52.
[2] Tamtéž 52.
[3] Abdalati Hammudah: Zaostřeno na Islám, Praha: [b.n.], 1991, 10.
[4] Srov. Islámská nadace: Co jest islám?, 54.
[5] Srov. Denny Frederick Mathewson: Islám a muslimská obec, 127.
[6] Srov. Denny Frederick Mathewson: Islám a muslimská obec, 127.
[7] Srov. Ruffini E.: Zbožná cvičení, in: Slovník spirituality, 1159.
[8] Adam Adolf: Liturgika, 389.
[9] Srov. Špidlík Tomáš: Prameny světla. Příručka křesťanské dokonalosti, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 1995, 397.
[10] Adam Adolf: Liturgika, 391.
[11] Molinari P.: Svatý, in: Slovník spirituality, 949.
[12] Srov. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (ze dne 21. listopadu 1964), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 29-100, čl. 75.