11. Pojem čistoty

Tento pojem se vyskytuje poměrně hojně v obou náboženstvích, ale v úplně jiných konotacích. Zatímco pro islám je otázka rituální čistoty zcela stěžejní, křesťanství tento, pro ně starozákonní postoj, opustilo a pojem čistoty transformovalo do jiné roviny.

11.1 Pojem čistoty v islámu

Islám jako celistvý způsob života vede muslimy ke všeobecnému dualismu, kdy rozlišují věci na dovolené (halál) a zakázané (harám). Základní poučení o dovoleném a zakázaném přináší Korán a jednotlivé právnické školy pak tuto nauku dále rozpracovávají. Další stěžejní věcí je fyzická a rituální čistota, která je pro muslimy téměř posedlostí.[1]

11.1.1 Tahára

Jedna z tradic islámu hlásá, že „čistota je součástí víry“.[2] Prorok dále upřesňuje požadavky na čistotu a to: obřízka, epilace ohanbí, epilace podpaží, zastřihávání vousů a stříhání nehtů. Tyto zásady by se měly provádět jednou za čtyřicet dní.[3]

I když tahára není pilíř víry, tvoří důležitý předpoklad platnosti modlitby a poutě. Právní pohled na čistotu rozlišuje znečištění těžké (džanába) a lehké (hadath). K těžkému znečištění dochází pohlavním stykem a vůbec vyměšováním spermatu, u ženy je působí menstruace a šestinedělí. Lehké znečištění je způsobeno dotykem nečisté věci (alkohol, nečistá zvířata, zdechliny, a jiné), spánkem, omdlením, konáním potřeby, a podobně. Ve stavu lehkého znečištění není dovoleno věřícím modlit se a dotýkat se Koránu. Ve stavu těžkého znečištěná není dovoleno ani zdržovat se v mešitě a přednášet Korán.

Odstranit znečištění je možné koupelí, která je podle druhu znečištění buď částečná, nebo celková. Očišťování je přímo doloženo v Koránu (5:6). Nejde však jen o tělesnou očistu. Každému očišťování musí předcházet níja a musí ji také doprovázet myšlenky na Boha.

Muslimové se snaží za všech okolností vyhnout se znečištění, které pochází z krve nebo tělesných výměšků. Sexuální styk se pokládá za jednu z hlavních forem znečištění a proto je nutná náležitá očista. Ženy, s výjimkou truchlících a dívek, se mají zbavovat ochlupení, nechtějí-li být odpudivé a vzbuzovat dojem špinavosti. U mužů se preferuje růst vousů, které jsou znakem mužnosti.[4] Z judaismu byla převzata obřízka, jejíž provedení má funkci hygienickou, biologickou i sexuální. Ohled na rozkoš patrně přivedl Muhammada k odmítnutí dřívějšího zvyku odstraňovat dívkám klitoris.[5] Tato praxe však dodnes přetrvala v některých oblastech Afriky.[6]

12.1.2 Halál a harám

Denní starostí je pro muslimy jídlo. Přísný zákaz požívat platí pro vepřové maso, krev, alkoholické nápoje[7], jídlo zasvěcené modlám a zdechliny (6:145, 5:4). Zakázané potraviny je možné požívat v případě, že by muslimovy hrozila smrt hladem.[8] Někdy se zákazy ohledně jídla mohou jevit až absurdně[9].

Rozlišováním na povolené a zakázané je prodchnut celý život muslima. Toto rozlišování se týká všech spekter života, týká se bohoslužby, sexuálního, partnerského i společenského života, osobní hygieny, oblékání.

11.2 Pojem čistoty v křesťanství

Jak už bylo řečeno v úvodu, pojem „rituální čistota“ křesťanství nezná. Tento termín se však vyskytoval hojně ve Starém zákoně a učedníci i prvotní církev se s tímto museli vyrovnávat.

Ve Starém zákoně byla čistota předpokladem účasti na bohoslužbě a na životě Bohem vyvoleného společenství, Starý zákon toto téma důkladně rozpracovává (Lv 11–16). Čistota se také vztahovala na čistotu tělesnou, to znamená odpor ke všemu nečistému (Dt 23,13n), k nemoci (Lv 13–14; 2 Král 7,3) a porušenosti (Nm 19,11–14; 2 Král 23,13n). Předpisy o čistotě byly ochranou proti pohanství a určovaly, jak zacházet s tím, co je svaté.[10]

Není bez zajímavosti, že posvátné i nečisté předměty byly nedotknutelné ve stejné míře, jako kdyby obojí bylo nadáno jakousi hrozivou a nakažlivou silou (Ex 29,37; Nm 19). Stejně tak síly plození, které jsou zdrojem požehnání, byly považovány za posvátné a i jejich morálně dobré užívání vede ke znečištění (Lv 12 a 15). Starý zákon zná také očistné obřady (Ex 19,10; Lv 17,15n; Lv 12,6n).

Proroci nepřestávali upozorňovat na to, že obmývání samo o sobě nemá žádnou hodnotu, pokud není doprovázeno očištěním vnitřním.[11] Nejde o to odsoudit obřady (Iz 52,11), ale odhalit skutečný zdroj znečištění a tím je hřích. Žalmy pak jsou důkazem, že na půdě bohoslužby se stále více projevuje péče o čistotu mravní (Ž 73,1; Ž 24,4; Ž 18,21.25).

Sám Ježíš některá z očistných pravidel respektuje (Mk 1,43n) a odsuzuje jen výstřelky, které jsou k Zákonu dodatečně přidány (Mk 7,6–13). Nakonec však prohlašuje souhrnně, že jediné skutečné znečištění vychází z lidského nitra (Mk 7,14–23). Rozlišení mezi čistým a nečistým je tedy překonáno. Pavel tak nachází v Ježíšově tvrzení oporu pro odvážné tvrzení, že „pro křesťana není nic nečistého samo o sobě“ (Řím 14,14). Starozákonní řád v Kristu dospěl ke konci a tak ztrácejí platnost i předpisy o čistotě.

11.3 Vzájemné srovnání

Můžeme říci, že z výše uvedeného vyvstává závěr poměrně jasný. Islám důsledně dodržuje rituální čistotu, jak je dána v Koránu. Křesťanství již ve svém prvopočátku překročilo ryze vnější a kultické pojetí čistoty a dostalo se k podstatě toho, co znečišťuje, tedy hřích. Není tedy možné, aby ho něco stvořeného samo o sobě a bez jeho přičinění znečišťovalo. Jediné znečištění je to, které si člověk přivodí sám, svým hříchem.

Co se týče znečištění manželským stykem, patří i toto do kategorie rituálního znečištění. O tom, jak hluboce si křesťanství váží manželského svazku a manželského styku bude řečeno více v kapitole o životních rituálech v daných náboženstvích.