12. Prvky víry

Poněkud obtížně se hledá společný jmenovatel pro následující odstavce. Ačkoliv se jedná o náboženské úkony, které se vyskytují v obou představovaných náboženstvích, mají v každém z nich jiné místo. Přesto však (anebo právě proto) je zajímavé jejich srovnání.

12.1 Pět pilířů víry

Bůh dává světu vše zahrnující řád. Svůj vztah k Bohu (^cibádát) dává člověk najevo plněním svých náboženských povinností. V souladu s tradicí se dodnes za nejpodstatnější znaky příslušnosti k islámu považuje pět znaků, kterými jsou: vyznání víry (šaháda), modlitba (salát), almužna (zakát), půst (sawm), pouť do Mekky (hadždž).[1] Těmto znakům se souhrnně říká „pět pilířů víry“ (arkán ad-dín).

13.1.1 Vyznání víry

Šaháda má v životě muslima zásadní charakter. Celý jeho život je nesen a prodchnut touto krátkou větou, která se skládá ze dvou částí. V první se vyznává božství Boha a v druhé se vyznává, že Muhammad je Boží prorok. První část tak řadí islám k monoteistickým náboženstvím, druhá část poukazuje na Muhammadovo prorocké poslání, čímž zahrnuje víru ve zjevený Korán.[2] Stěžejní význam šahády je dvojí. Jednak se jejím pronesením v jazyce Koránu člověk stává muslimem a jednak toto vyznání denně vyslovuje ve svých modlitbách.

Při konverzi člověka k islámu není potřeba prostředníků, důraz je kladen jen na osobní rozhodnutí jednotlivce. Po prvním pronesení šahády člověk okamžitě naváže přímý kontakt s Bohem. „Avšak Bůh je ochránil před zlem dne toho a zahrnul je jasem a radostí.“ (76:11). V současné praxi však konvertita šahádu pronáší zpravidla před významným islámským činitelem. Je možné, pronést šahádu před dvěma svědky a z tohoto aktu pořídit úřední záznam. Při aktu je stěžejní upřímnost a poctivost záměru.

13.1.2 Modlitba

Salát je každodenní kultovní povinnost muslima a vedle pouti je jedinou závaznou podobou islámské bohoslužby. Povinnost modlitby platí pro každého muslima, který dosáhl dospělosti (báligh) a je duševně zdravý (^cáqil). Muslim se modlí pětkrát denně vždy se zachováním rituální čistoty (tahára). Salát je závazná povinnost vůči Bohu a jako taková se musí vykonávat bez ohledu na místo a národnost vždy v arabštině. Modlitba je platná pouze v případě, že jsou stanoveny následující podmínky: čistota těla, místa a šatu, náležité odění, zaujetí správného modlitebního směru, znalost modlitebních časů a zbožné předsevzetí. Každá modlitba začíná pronesením basmaly, tedy věty, kterou začínají téměř všechny súry Koránu („Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.“).

12.1.3 Almužna

Islám je od prvopočátku náboženstvím, které klade silný důraz na sociální spravedlnost. Jejím teologickým předobrazem je dokonalý, spravedlivý a odpouštějící Bůh. Formálním výrazem islámu je odevzdání zakátu, povinné almužny, jejímiž příjemci by měli být hlavně chudí. Věřící skrze prokázané dobrodiní usiluje o to, aby v něm Bůh nalezl zalíbení a jeho dobré činy mu oplatil na onom světě.[3]

Jedná se o almužnu, ale ještě přesněji o dávání ze svého přebytku ostatním. Cílem je, aby bylo dosaženo sociálního smíru, ale nikoli sociální rovnosti. Ošemetný pojem je „přebytek“, protože nikde není jeho výše přímo stanovena. Rozdáváním přebytku muslim investuje do budoucnosti. Bohatý, který rozdává zakát, získává „body k dobru navíc“. Odevzdáním přebytku muslim jaksi legalizuje svůj zbylý majetek. Postupně se stal zakát v islámských státech vybíranou daní z majetku muslimů.

12.1.4 Půst

Prorok se postil pravidelně během celého roku a doporučoval, aby tak činili všichni muslimové. Třicetidenní půst pak zavedl prorok na jaře roku 624 (2:183–185).

Povinnosti půstu (sawm) jsou zbaveny děti do deseti let, staří a nemocní lidé, těhotné a kojící ženy, těžce fyzicky pracující a lidé na cestách.

Půst začíná vyslovením dobrého úmyslu (níja). Během půstu je nutné zachovávat úplný půst od pití a jídla od úsvitu do západu slunce po dobu jednoho měsíce (ramadán). Půst rovněž znamená zdržet se intimního styku i jakéhokoliv smyslového vzrušení nebo rozptýlení. Věřící se nesmí zapojovat do pomluv a nesmí je ani poslouchat, musí se zdržet hněvu a všech ostatních nectností, celé jeho chování musí být zcela nasměrováno k potěšení Boha.

Po západu slunce se přistupuje k přerušení půstu, věřící se může (a do sytosti to učiní) najíst. Ramadán je také vhodnou dobou pro utužování společenských vazeb a věřící se proto vzájemně navštěvují. Ramadán bývá většinou pro muslimy měsícem radosti. Sawm je dalším důležitým prvkem, který ukazuje na zbožnost muslima. Je to akt očištění a je výrazem hlubší reflexe vlastního prožitku božího jsoucna a Boží přítomnosti v každodenním životě.[4]

Mimo ramadánu islám také předepisuje půst při některých proviněních, jako je neúmyslné zabytí (4:92) nebo porušení přísahy. Prostor je ponechán také pro dobrovolný půst, přičemž právní literatura upřesňuje, které dny jsou pro tento půst vhodné a které nikoliv.

12.1.5 Pouť

Hadždž do Mekky je významná náboženská povinnost každého věřícího. Mekka patří mezi posvátné okrsky (haram šaríf), do nichž je zakázán přístup nemuslimům. Je to sebereflexe víry a je projevem soudržnosti celé světové ummy.

Povinnost pouti se vztahuje na každého muslima a muslimku, pokud jim to dovolují finanční poměry a zdravotní stav. Pouť tedy není povinností pro otroky, nemocné a ženy bez manžela nebo vhodného mužského doprovodu. Tato povinnost je zakotvena již v Koránu (3, 97). Stejně jako vše ostatní, má i pouť svá pevná pravidla.

Hadždž má dvě části: jedna se dá podniknout kdykoli během roku (^cumra), součástí druhé je zastávka v Arafátu, která může být uskutečněna v určitý den jednou do roka (hadždž).

Věřící, který se chystá na pouť, musí nejprve doma uspořádat své majetkové poměry (zaplatit dluhy, zabezpečit rodinu po dobu své nepřítomnosti), dále dostiučinit za různá minulá provinění a také učiní upřímné předsevzetí žít nadále lepším životem vůči Bohu a lidem.[5]

Před vstupem do Mekky věřící obléká poutní šat (ihrám), jehož vzhled je přesně stanoven. V tomto šatu pak budou jednou jako v rubáši pochováni. Během cesty, kterou věřící začíná očistou a níjou, je zapovězeno mnoho běžných úkonů (holení, česání, stříhání vlasů, vousů a nehtů, pohlavní styk). Putující během cesty, při různých obřadech i při cestách mezi obřadními místy volá „Tobě k službám, Bože, tobě k službám!“

Při příchodu do Mekky poutník sedmkrát obejde Ka^cbu (tawáf) přičemž se snaží políbit černý kámen nebo se jej alespoň dotknout, třeba i hůlkou. Po tomto rituálu následuje sedminásobný běh (sa^cj) mezi pahorky Safá a Marwa mimo obvod mešity, který připomíná, jak zde kdysi Abraham bezradně hledal vodu pro syna Izmaela.[6] Tehdy dal anděl Gabriel vytrysknout prameni Zamzam, který je dodnes pokládán za zázračně uzdravující. Jedním z vnitřních významů tohoto úkonu je reflexe života a cíeu, ke kterému směřuje.

Následuje řada dalších obřadů jako je „žádost o osvícení“, kamenování ďábla, obětování zvířete.[7]

Po návštěvě Mekky směřuje proud poutníků do Medíny navštívit Prorokův hrob. Pouť navazuje na staré předislámské zvyky, které Muhammad začlenil do islámu od druhého roku hidžry.[8] Korán Ka^cbu představuj (2:124–129) jako místo návštěv a útočiště pro lidi, kterou vystavěl prorok Abraham se synem Izmaelem.

Kdo vykonal pouť do Mekky, těší se ve svém okolí úctě. Poutníci jsou při návratu vítáni. Vykonat pouť a být zachycen na fotografii v oblečení ihrámu není bezvýznamné ani pro prestiž státníků islámských zemí. Ve státech s rozvinutým zákonodárstvím se pro účely hadždže zpravidla počítá s jednorázovým nárokem na zvláštní dovolenou.

12.1.6 „Šestý pilíř víry“

Džihád je v současnosti stále častěji skloňován, a proto si zaslouží, aby se mu věnovala pozornost. Ačkoli islám má skutečně pouze pět pilířů víry, džihád je některými šíitskými skupinami považován za šestý sloup islámu, ačkoliv po formální stránce tomu tak není.

Problém s tímto slovem je už v jeho překladu, protože může znamenat jak „úsilí o dobro“ tak „boj o víru“, „boj s nevěřícími“ stejně jako „potlačení nevěřících“[9]. Islám rozlišuje dva druhy džihádu – velký džihád a malý džihád. Ve velkém džihádu se snaží ve víře a míru muslim překonávat zlo, které je v každém člověku a cestu k tomuto popisují jednotlivé súry (34 a 39:5). Malý džihád je mnohem kontroverznější, i když i on může probíhat mírovou formou. Často však může mít a velmi často míval charakter ozbrojeného boje. Muslim je v tomto případě povinen účastnit se tohoto boje, a když padne jako bojovník za svatou věc, ihned se dostává do nebe. Muhammad sám označoval bojový džihád za malý džihád. Zřejmě tím chtěl zdůraznit, který ze dvou má přednost. Nutno podotknout, že dnešní moderní islám bojový džihád nehlásá a plně podporuje velký džihád[10].

12.2 Křesťanský ekvivalent

Výše zmíněné prvky je možné nalézt i v křesťanství, kdy některé jsou závazné a povinné, jiné jsou na bázi dobrovolnosti. Ačkoliv do křesťanské víry patří, netvoří podobnou strukturu jako v islámu.

12.2.1 Modlitba

„Modlitba je projev člověka, v němž vyslovuje svůj náboženský vztah; předpokládá protějšek zakoušený jako osobu.“[11]

Modlitba má svůj původ již ve Starém zákoně, v Kainově stížnosti (Gn 4,13n), kniha Žalmů představuje soubor starozákonních modliteb lidu Izraele. Již zde jsou patrny modlitby proseb, díků a chval. Ježíš pak navazuje na starozákonní praktiky a zaměřuje se zcela k Otci, kterého oslovuje „Abba“ (Mk 14,36). Kristus zanechal svým následovníkům modlitbu „Otče náš“ (Mt 6,9–13; Lk 11,2–4). Křesťanskou modlitbu má nést postoj důvěry. Křesťané zaměřují svou modlitbu v Ježíšově jménu k Otci (Jan 15,7) v síle Ducha svatého, který jediný dává možnost vyznat, že Ježíš je Pán (1 Kor 12,3).

Křesťanská modlitba má mnoho různých podob a forem. Určité druhy modliteb jsou předepsané (například liturgické modlitby, modlitba kněží a řeholníků). Ovšem osobní modlitba, ač je velmi doporučována, zůstává na bázi dobrovolnosti.

12.1.2 Almužna

Již církevní otcové zdůrazňovali zvláště tři způsoby pokání: půst, modlitbu a almužnu (Mt 6,1–18). Almužna je projevem lásky k bližnímu, význam má však pouze ve spojení s dobrým úmyslem, protože špatný úmysl (například domýšlivost) dělá špatným i skutek, který sám o sobě může být dobrý (právě uvedená almužna).

Almužna je skutek křesťanského milosrdenství, nejedná se však pouze o materiální podporu, protože člověk není jen tělem (Mt 4,4). Láska k bližnímu zahrnuje pomoc jak v tělesných, tak v duševních nebo duchovních potřebách (Řím 12,15).

Dávat almužnu chudým je jedno z hlavních svědectví bratrské lásky a je to také úkon spravedlnosti, který se líbí Bohu (Mt 6,2–4).

12.1.3 Půst

Půst je dalším projevem kající praxe, který doporučovali již církevní otcové. Půst je prostředek, který vyjadřuje obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým. I zde platí, co bylo uvedeno výše: špatný cíl pokazí jednání, i když jeho předmět sám o sobě je dobrý (například postit se jen „aby lidé viděli“: Mt 6,5).

K postu v církvi se vyjadřují také takzvaná církevní přikázání. Pátým přikázáním je stanoveno zachovávat stanovené posty. Půst je pro věřícího prostorem pro askezi a pokání, které jej připravuje na liturgické svátky. Půst přispívá k tomu, aby člověk získal nadvládu nad pudy a svobodu srdce.

Jako zvláštně vhodný den k postu je církví doporučen každý pátek na památku smrti Páně.[12] Další vhodnou dobou je doba postní.[13] Dny přísného postu jsou pak Popeleční středa s Velkým pátkem.

V současné době je prastará tradice půstu často nahrazována prakticky jakýmkoliv úkonem sebezáporu. „Půst je askezí potřeb a výchovou tužeb.“[14] Tělo je chrámem Ducha svatého (1 Kor 6,19) a půstem člověk vyznává víru v Boha celým svým tělem.

12.1.4 Pouť

Pouť patří v křesťanské věrouce spíše do kategorie lidové zbožnosti, věroučně není nikde zachycena. Náboženské cítění křesťanů si našlo v každé době své projevy v různých formách zbožnosti. Tyto projevy jsou prodloužením liturgického života církve, ale nenahrazují jej.[15]

12.1.5 Evangelizace

Z láskyplného poznání Krista se rodí touha Krista zvěstovat. Již během Kristova života chtěli učedníci, nadšeni Ježíšovými činy, zvěstovat jaké zázraky Mistr dělá. V tu dobu jim to však ještě nebylo dovoleno,[16] ale pak to byl sám Kristus, kdo jim k tomuto dal příkaz (Mt 10,7; Mt 28,18–20; Sk 5,42).

„Církev byla poslána Bohem k národům světa, aby byla ‚všeobecnou svátostí spásy‘. Proto se snaží, vedena nejvniternějšími požadavky své katolicity a poslušnosti k svému Zakladateli, hlásat evangelium všem lidem.“[17]

Příkaz k evangelizaci či misiím má svůj kořen ve věčné lásce Trojice. „Putující církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce.“[18] Konečným cílem misie pak není nic jiného, než podíl lidí na společenství, které je mezi Otcem a Synem v jejich Duchu lásky.

Příkaz ke zvěstování Krista, daný učedníkům, se vztahuje na všechny Kristovy následovníky, tedy i na laiky. Laici hlásají Krista svědectvím života a slovem. Toto hlásání se uskutečňuje v běžném životě.[19]

12.3 Vzájemné srovnání

Křesťanství i islám výše zmíněné prvky implementují, ale přikládají jim jiný význam. Pro islám mají všechny prvky stejnou váhu, i když účast na pouti je vázána zdravím a finančními možnostmi věřícího. S pilíři stojí a také padá život věřícího jako muslima.

Křesťanství velmi doporučuje půst a almužnu jako projevy lásky k bližnímu, pokud jsou ovšem úmysly dobré. Dva prvky jsou ale pro věřícího křesťana zcela konstitutivní; modlitba a evangelizace (hlásání evangelia). Křesťan je povolán, aby se modlil bez přestání (1 Sol 5,17) a celým svým životem. Stejně tak, jako je povolán k ustavičné modlitbě, je křesťan povolán k ustavičnému svědectví (1 Kor 9,16), protože každý je jeho učedníkem (Sk 4,33; Sk 7,44; Sk 8,25).

Význam modlitby v křesťanství je mnohem větší než jen splnění náboženské povinnosti vůči Bohu. I když muslimská modlitba je dobrá a plynou z ní dobra pro člověka. Křesťanská modlitba má doslova hybnou sílu, kterou jí dal Kristus (Mt 18,20). „Modlitba umožňuje víře promluvit: pokud by scházela modlitba, v níž se důvěrně obracíme na Boha, nebylo by ani víry, tohoto důvěrného spolehnutí na Boha, v němž se živě přimykáme k Pánu.“[20]