10. Společenství víry

Jednotlivé skupiny věřících se často přirozeně sdružují do společenství víry. Buď se do nich mohou rodit, nebo do nich vstupují určitým iniciačním rituálem. Jsou tato společenství jen prostým souhrnem věřících, nebo je možné v nich najít i jiné prvky?

10.1 Umma

Umma je termín, pocházející ze staré arabštiny, ve které označoval oblast náboženství, společných hodnot a zájmů. Umma je náboženská obec muslimů, všech muslimů na světě v daném okamžiku s vědomím společných dějin islámské cesty převzaté po předcích.

Umma má několik důležitých synonym, která blíže vystihují její podstatu. Prvním synonymem je vyjádřena „společnost“ či „shromáždění“ (džamá^ca), ve smyslu nejvlivnější skupiny lidí.[1] Druhé synonymum popisuje způsob fungování obce, kterým je „konsensus“ (idžmá^c). Na tomto principu staví také islámská právní věda (fiqh). Neméně důležitým slovním spojením je „dům islámu“ (islám). Domem islámu jsou země a národy podřízené islámskému právu. Opačným termínem je pak „dům války“ (harb). Z tohoto termínu je pak snadné odvodit, jaký je pohled „lidí ummy“ na svět mimo ni. Svět mimo muslimskou obec je místem bez řádu a bezpečí šarí^ci.

Všichni muslimové jsou si vědomi své náležitosti do ummy. Své vědomí sounáležitosti často ještě více podporují v rámci zemí, kde muslimové tvoří menšinu.

10.2 Církev

Církev není jen prosté shromáždění lidí, je ustanovena Kristem[2] na „apoštolském základě“ (Ef 2,20) a budována Duchem svatým (Sk 2,42; 2 Tim 1,13–14). „Církev je tajemství, které bylo kdysi skryté, ale dnes zjevené a částečně uskutečněné (Ef 1,9n; Řím 16,25n).“[3]

Církev je společenství lidí, kteří věří v evangelium a jsou skrze křest do ní přičleněni, přicházejí ke stolu eucharistie a projevují svou víru svědectvím a službou. „Církev založená Ježíšem se nevrací k jednotlivému slovu, ale k tajemstvím Ježíšova života, především k velikonoční události.“[4]

„Člověk je tvor společenský (Gn 1,27; 2,18) a Bůh ho poslal do světa, aby jej zalidnil (Gn 1,28) a přitom žil v Boží blízkosti (Gn 3,8)“.[5]

Druhý vatikánský koncil svou úvodní konstituci věnoval právě církvi (věroučná konstituce o církvi Lumen Gentium). Lumen Gentium, tedy světlo národů, to je Ježíš Kristus. „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“[6] Konstituce dále přináší přehled různých obrazů církve, které ještě lépe dokreslují, jaká je její funkce, obsah a cíl.

Církev je „ovčinec“, jehož jedinými dveřmi je Kristus (Jan 10,1–10), je „obdělávaná půda“ (1 Kor 3,9) kdy Kristus je vinný kmen, který dává větvím, totiž nám, život. Církev je „stavbou“ Boží (1 Kor 3,11), sám Pán se přirovnal ke kameni, který stavitelé odhodili, ale který se stal svorníkem (Mt 21,42). Na tomto kameni budují církev apoštolové. Církev je „nevěstou“ Beránka, Krista, který se za ni vydal (Zj 19,7; 21,2.9; 22,17), aby ji posvětil (Ef 5,25–26).

10.3 Vzájemné srovnání

Je poněkud obtížné srovnávat ummu a církev, protože každá tato instituce má zcela jiné kořeny, význam a cíl. Zatímco umma pouze sjednocuje muslimy na celém světě, význam církve je daleko širší a hlubší. Toto tvrzení se zakládá už na faktu, že církev se rodí a žije z Krista. Celé shromáždění církve směřuje k naplnění v Kristu skrze Ducha svatého, posilováno svátostmi, tímto viditelným znamením neviditelné Boží milosti. Lidé církev budují, nejsou jen pasivními příjemci a konzumenty všech darů a zaslíbení, jejich úkolem je, spolupracovat s Boží milostí. „Proto je posláním církve nejen přinášet lidem Kristovo poselství a jeho milost, ale také pronikat a zdokonalovat duchem evangelia řád časných věcí.“[7]

Vzhledem k tomu, že církev je ve své podstatě apoštolská a apoštolům byl dán úkol zvěstovat evangelium (Mt 10,7; Mt 28,19) je i úkolem žen, jakožto učedníků, aby zvěstovaly radostnou zvěst (srov. 1 Kor 12,4–20). I když v tradici církve patří v přísném slova smyslu učitelské a hlasatelské poslání mužům (biskupům, kněžím), ženy dosvědčují svou náležitost ke Kristu svým vlastním způsobem. Zasvěcený život, ať už se jedná o zasvěcené panny nebo řeholnice, je viditelným příkladem přináležitosti ke Kristu. Vždyť cesta ke svatosti je „důsledné plnění stavovských povinností“ a tak neméně důležitou roli hlasatelů evangelia hrají křesťanské matky a manželky, které naplňují své povolání s odevzdaností svému stavu. Ve všech stavech je však žena podporována k aktivitě sobě vlastní, v rámci svého povolání.

Islám umožňuje ženám realizovat se pouze na rovině mateřství. Matky jsou v islámu ctěny a budoucí manželky jsou hodnoceny především podle svým morálních hodnot. Jelikož islám neuznává celibát, je jedinou možnou cestou, jak být dobrou muslimkou manželství. Takto může směřovat snaha muslimek, nikdy však nebude pozitivně hodnocena jakákoliv aktivita osobní, jdoucí nad rámec povinností ženy v pojetí islámu.