Islam Info

„Měli bychom milovat a zbožně uctívat beze strachu z trestu a bez naděje na odměnu.“[1]

Ačkoli se často stereotypně hovoří o islámu, jako o hnutí, které uzavírá ženy do vnitřního světa, přesto zná islám velké ženské duchovní postavy.[2] Jednou z nich je Rábi^ca al-^cAdawíja z Basry. Ačkoliv zůstala tato žena celý život zcela netradičně neprovdána a ačkoliv je dnes súfismus na okraji zájmu v muslimském světě, přesto můžeme na internetových stránkách české komunity muslimek nalézt některé její básně přeložené.[3]

1.1 Životopis

Znalosti o jejím životě se téměř výlučně opírají o výroky, které se jí připisují a o anekdotické příběhy, které později do svých děl vložili životopisci.[4]

Rábi^ca se narodila někdy mezi lety 713 – 717 v Basře na území dnešního Iráku. V dětství jí zemřeli rodiče a tak byla prodána do otroctví, a přestože musela těžce pracovat, v noci se místo spánku modlila. Její majitel viděl, že během těchto nočních vigilií jde kolem Rábi^ci záře, bál se a propustil ji z otroctví.[5]

Početné anekdoty o jejím životě rozvíjí její vztah k další významné osobnosti té doby, Hasanu z Basry[6] (+728). Stěžejním prvkem přitom není historická skutečnost. Tyto příběhy spíše názorně ztělesňují osobnost a myšlenky Rábi^ci, která byla schopna vzájemně sjednocovat asketickou zbožnost a teologické otázky.

Ačkoli to bylo nezvyklé, Rábi^ca vícekrát odmítla nabídky k sňatku a nikdy se nevdala, zvolila si život v celibátu a chudobě. Její život se skládal z modlitby, postů, poutí a recitace Koránu. Přicházeli za ní lidé, muži i ženy a ona se všemi diskutovala o duchovních otázkách. Ačkoliv vedla asketický život, zůstávala otevřená a přátelská k lidem. Známá byla její pohostinná povaha a smysl pro humor.

„Jedné noci po modlitbě jsem uviděla chladně zelený strom obrovských rozměrů a krásy. Na něm jsem spatřila tři druhy neznámého ovoce, velikosti dívčích prsou, jedno bylo bílé, druhé červené a třetí žluté, zářící více než měsíc a slunce. Zcela překvapena jsem se zeptala, čí je ten strom. Hlas mi odpověděl, že roste z mých modliteb chvály. Když jsem šla okolo toho stromu, vidím, že se nějaké zlaté ovoce válí po zemi. Řekla jsem, že by bylo o dost lepší, kdyby toto ovoce bylo na stromě s ostatními. V tom přišla odpověď: „Toto ovoce bylo také na stromě, ale během tvých modliteb chvály jsi myslela na to, jestli ti kyne těsto a tak ovoce spadlo.“[7]

1.2 Učení

V životě Rábi^ci z Basry (a tím i v jejím učení) je vidět její aktivní žití, modlitba a odevzdanost. Všechny tyto ctnosti pak pramení v jediném – v lásce k Bohu.

1.2.1 Upřímnost a stvrzení Boží jedinosti

Boží jedinost nebyla pro Rábi^cu jen přesná věroučná formulace, ale stěžejní duchovní bod, který lze autenticky stvrdit jenom tím, že celý svůj život a vědomí obrátíme k jedinému Bohu. Kritizovala asketické hnutí své doby, které se upnulo k askezi, jako by byla ona cílem sama o sobě. Podle jejího mínění, kdyby se tito lidé dokázali přihlásit k jedinému Bohu, nevěnovali by pozornost ničemu jinému.

Pasáže z Koránu, které se věnují soudnému dni, byly často neúměrně vyzdvihovány a strach z pekla byl v lidech posilován. Rábi^ca odmítala celou systémovou stavbu odměny a trestu. „Cituje se, jak v modlitbách prosila Boha, aby jí odepřel ráj, jestliže jej uctívá jen z naděje, že do něj vejde, a aby ji odsoudil do pekla, jestliže jej uctívá ze strachu.“[8] Známá anekdota vypráví, že Rábi^ca běhala s ohněm v jedné ruce a s vodou v druhé ruce. Když se jí lidé ptali, co to dělá, řekla jim: „Chci spálit ráj a uhasit pekelné ohně, aby už nikdo nikdy nepomyslel na odměnu a trest, ale miloval navždy Boha jen ryzí láskou.“

Její pojetí „upřímné lásky“ šlo do extrémů a tak, když byla dotazována, zda nenávidí satana, odpověděla, že je natolik zaměstnána láskou k Bohu, že nemá čas myslet na satana. Na otázku, zda miluje Proroka, odpověděla analogicky, že s veškerou úctou k Proroku má v srdci jediného Miláčka. Milovat jiného by znamenalo přijímat jinou bytost za svého Boha.

1.2.2 Naprostá důvěra a aktivní přijímání

Dělat si plány do budoucna by znamenalo selhat v důvěře v Boha, spoléhat se na své plány by znamenalo, dělat si ze svých plánů boha. Výsledný způsob života může být označen jako aktivní souhlasné přijetí (ridá). Není však možné toto vnímat jako fatalismus nebo rezignaci, je to klíč k autentickému jednání.[9]

Rábi^ca odmítá o cokoliv žádat nejen lidi, ale i Boha. Bůh její poměry zná a předem si přál, aby tomu tak bylo, protože nic se nestane, nepřeje-li si to Bůh.