Etika
9. Etika
Pod tímto pojmem budeme v následujících kapitolách rozumět soubor veškerých mravních kodexů i zvyků, které souvisí s oběma náboženstvími. Je nutno mít na paměti, že níže uvedené skutečnosti vycházejí spíše z teoretických a obecných poznatků, fakticky se však, především v závislosti na lokalitě, mohou měnit.
9.1 Islámská etika
Mravní normy jsou přisuzovány výhradně Boží vůli. Etika se může jevit někdy ve stínu právních norem, které jsou velmi propracované. Korán však přináší mnoho morálních výzev, které jsou právnicky těžko uchopitelné (například výzva ke zbožnosti, upřímnosti).
Známým morálním kodexem islámu je deset či dvanáct přikázání Koránu (17:23–27, 6:151–152). Velmi zásadní poučkou pro islám je pojem střední cesty, jehož islámské úvahy často využívají. Muslimové se tak nazývají „lidem středu“.[1] Etické učení znatelně rozvíjely hadíthy, které stavějí na skutečném nebo podle potřeb uzpůsobeném vzoru Proroka.[2]
Velmi významný koncept v islámské etice představuje upřímný úmysl (níja). Tento prvek je nezbytnou podmínkou pro právní platnost řady náboženských úkonů. Níja má zabránit tomu, aby se z náboženských aktů, které věřící koná, staly vyprázdněné a mechanicky prováděné úkony. Silný vliv na utvoření etiky měly překlady antických autorů. Na antická díla navazovala řada muslimských filosofů. Otázky morálky a etiky poutavým způsobem zpracovávala také lidové anekdotické příběhy, které se poutavou a vtipnou formou vysmívaly neřestem. „V teorii i praxi krystalizovalo v muslimské společnosti vědomí, že právo a morálka nejsou totožné.“[3]
„Člověk musí odpovídat za svoje činy a stejně tak musí ospravedlnit důvody, které ho k nim vedou.“[4] Úkolem islámské mravouky je stanovení hranic, které věřící nesmí překročit. Věřící se učí odpovědnosti a uvědomuje si základní povinnosti. Islámská komunita má „vyzývat k dobrému, přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné.“ (3:104). Věřící má bojovat proti zlu a snažit se o dobro. Vřele se doporučuje, aby věřící každý večer prováděl takzvanou „zkoušku svědomí“. Kdo ve svém jednání shledá hřích, prosí Boha o odpuštění a snaží se napravit.
Cokoliv prospívá blahu jedince nebo společnosti je pro islám morálně dobré, co mu škodí, je morálně špatné.
9.2 Křesťanská etika
Křesťanská etika popisuje požadavky, podle kterých se má křesťan řídit. Mluvit o katolické morálce bez zřetele k Boží milosti je zbytečné, protože se zde nezabýváme správným jednáním pouhého člověka, ale jednáním Božího dítěte. Nezabýváme se pouze správným jednáním, ale vzhledem ke slabosti člověka také jeho proveditelností.[5] Křesťanská etika se dívá na člověka jako na křehkého, poznamenaného dědičným hříchem a tak k němu také přistupuje.
Základním morálním kodexem je Desatero (Ex 20,1–17; Dt 5,5–21) a křesťanské přikázání lásky (Mt 22,37–40; Mk 12,30–31). Pro křesťana je závazné řídit se podle desatera tak, jak jej vykládá učení církve. Praktický a komplexní výklad je věřícím představen v Katechismu katolické církve, který čtenáře seznamuje jednak s obsahem víry a následně mu předkládá obsah desatera srozumitelnou formou.
Dalším prvkem křesťanské morální nauky je pojem svědomí, které je součástí nauky skoro tisíc let.[6] Druhý vatikánský koncil se v konstituci Gaudium et spes věnuje tématu svědomí šestnáctý odstavec, kde cituje papeže Pia XII. Tento papež hovořil o svědomí jako o „nejtajemnějším jádru, o svatyni člověka, kde je sám s Bohem, jehož hlas zaznívá v jeho nejhlubším nitru.“[7] Koncil zdůrazňuje nutnost věrnosti svědomí. Svědomí také spojuje křesťany s ostatními lidmi hledajícími pravdu a řešícími problémy života. „Čím více tedy převládá správné svědomí, tím více ustupují jednotlivci a skupiny od slepé libovůle a snaží se podřídit objektivním mravním normám.“[8]
Nutno dodat, že pojem „svědomí“ představoval a představuje do určité míry filosofický, psychologický i teologický problém. Různé společenské vědy k tomuto tématu přistupují různě.[9]
Ježíš hlásal „spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů“ (Mt 5,20). V křesťanství se nejedná o striktní dodržování přikázání, protože ta jsou až na druhém místě. Přikázání totiž vyjadřují, co vše zahrnuje přináležitost k Bohu stanovená prostřednictvím smlouvy. Mravní způsob života je totiž odpovědí na iniciativu Boží lásky.
9.3 Vzájemné srovnání
Etická otázka je často považována za jeden ze styčných bodů pro hledání dialogu mezi oběma náboženstvími. Obě náboženství znají přikázání Desatera, obě zdůrazňují, že mravní zákon má původ v Bohu. Stěžejním cílem není jen pouhé bezduché plnění nařízení, ale skutkům dává obsah a skutečnou morální hodnotu úmysl, se kterým jsou konány.
V praktické rovině však má islám určitou tendenci k formalismu. S pojmem „zkoušky svědomí“ se navíc setkáme jen u některých autorů, rozhodně nemůžeme tvrdit, že se jedná o běžnou praxi pro muslimské věřící. Křesťan je proti formalismu do určité míry chráněn institucí svátosti smíření, respektive jí předcházejícím zpytováním svědomí. Při zpytování svědomí se má křesťan zabývat nejen svými skutky, ale i úmysly, které ho k jednání vedly (jakkoli je samozřejmě možné, že i zpytování svědomí se stane pouhou formalitou). Kristus ve svém poselství říká, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit jej (Mt 5,17). Kristus svým životem dává Zákonu nový význam a obsah a věřící mají Krista ve všem následovat.
[1] 2:143 Hrbek překládá jako „obec vzdálené krajnosti“.
[2] Kropáček Luboš: Duchovní cesty islámu, 148.
[3] Tamtéž 149.
[4] Reeber Michel: Islám, 34.
[5] Srov. Skoblík Jiří: Přehled křesťanské etiky, Praha: Karolinum, 1997, 19.
[6] Srov. Weber Helmuth: Všeobecná morální teologie, Praha: Zvon, 1998, 197.
[7] Srov. Acta apostolicae sedis. Commentarium officiale. Roma 1909-44 (1952), 271.
[8] DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 173–265, čl.16.
[9] Srov. např. Weber Helmut: Všeobecná morální teologie, kapitola III., 172–218.