17. Ženy a jejich postavení v islámu

Tématem „žena“ se zabývá samotný Korán na mnoha místech (o ženách hovoří především súry Kráva, Žena, Rozvod) a islámská tradice se ženám věnuje podstatně více než mužům.

17.1 Postoj k ženě

Ženská otázka je islámem traktována ve třech rovinách. První rovinou je samotný Korán a hadíthy, dále se této otázky dotýká právní věda a třetí rovinou zájmu je společnost a její zvyklosti.

I když islámští právníci zdůrazňují, že rozdíly mezi čtyřmi uznávanými právními školami (madhaby) jsou minimální, v otázce týkajících se žen jsou často rozdíly významné. Málikovská sunnitská právní škola vzniká v Medíně bere v otázkách dědictví například v úvahu jen příbuzné z otcovy strany, což odráží klanové uspořádání na Arabském poloostrově.[1] Hanífovský sunnitský právní směr zase přiznává dědická práva dětem dcer a sester v případě, že otec nemá syny. Žena má také možnost uzavřít smlouvu o vlastním sňatku, pokud je ve stejné společenské vrstvě jako budoucí muž. Tento postoj zase odráží kosmopolitnější pohled na ženu v dané oblasti. Šíitské zákony zase umožňují manželský svazek na dobu určitou. Je to jejich vysvětlení jednoho z nejméně jasných koránských veršů 4:24. Ve smlouvě musí být stanovena délka trvání manželství a částka, kterou žena dostane. Sunnitské právo takové manželství odmítá.

Podle Koránu je mezi mužem a ženou rovnost (4:1, 33:35). Přesto je muži udělena nadřazenost nad ženou, protože muž má větší rozumové schopnosti (2:228, 4:34). „Závislost na mužích, do níž jsou ženy v islámské společnosti situovány, má za následek také menší zodpovědnost a důvěryhodnost žen. Jejich názor není brán za rovnocenný názoru mužů a u soudu se svědectví dvou žen rovná svědectví jednoho muže“[2] „Teoretikové islámského obrození je dnes hrdě a nepřiměřeně paušálně vykládají tak, že islám dal ženě právo na majetek, dědictví, rozvod a hmotné zabezpečení o celá staletí dříve, než toho dosáhly v Evropě.“[3]

Důležitým termínem v rodinném i společenském životě je mahram, který označuje stupeň pokrevní příbuznosti, ve kterém je možné, aby se muži a ženy mezi sebou stýkali. Takto spříznění příbuzní však na druhou stranu mezi sebou nesmí uzavírat sňatek.

Islámské právo přikazuje mužům složit do rukou otce nevěsty dar v dohodnuté výši, tedy jakési věno. V případě, že by došlo k rozvodu nebo k zapuzení ženy, tyto prostředky mají sloužit pro materiální zabezpečení ženy. Ženě se také nově oproti předchozím zvyklostem přiznává dědické právo. Stále sice zůstává její poměrové znevýhodnění vůči muži (její podíl je vždy poloviční než podíl muže), ale důvodem je právě mužova povinnost finančně zabezpečit rodinu, z kteréž je žena vyvázána. Žena má tak plné právo se zděděným majetkem naložit libovolně, třeba užít jej pro vlastní potřebu.[4]

I dnes se však můžeme setkat s tradičním názorem, že ženě je vyhrazen prostor v domě a muži je určen prostor vně domu. Tento názor převládá zvláště v oblastech, kde je islám jako menšinové náboženství (například v Indii) nebo kde je naopak aktivní silně ortodoxní směr islámu (Pákistán, Bangladéš či Afghánistán).[5]

17.1.1 Hidžáb

Velmi patrnou skutečností je zahalování muslimských žen. Nošení závoje bylo po dlouhou dobu hojně rozšířené v celém Středomoří. Korán pojímá tuto záležitost následovně: „Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy.“ (57:59). I když se tento verš bere jako doporučení, zahalování žen se přesto rozšířilo.

Korán obecně vyzývá všechny věřící, ne jenom ženy, aby se odívali skromně (7:26, 24:30–31). Oblečení by nemělo zvýrazňovat tělesné tvary a tělesnou krásu. Není předepsán žádný konkrétní typ oděvu, jen obecný popis toho, co je zapovězeno. Přitažlivé části těla by měly být zakryty s výjimkou tváře, rukou a nohou. Obecně se muslimům nedoporučuje, aby se nadměrně zabývali osobní krásou, je však povoleno mít rozmanitou garderobu. Zlato a hedvábí jsou dovoleny jen ženám.[6]

Pojmem hidžáb se většinou označuje vnější zahalování muslimských žen, to je však jen polovina významu. Hidžáb znamená v arabštině překážku pokrývku či závoj a jeho smyslem je oslabit případné vzrušení a touhu mezi muži a ženami, kteří nemají v úmyslu stát se životními partery. Vnitřní hidžáb je způsob chování, jednání a vystupování, který se týká skromnosti; člověk by měl klopit zrak a měl by si uvědomovat, že by neměl vyvolávat zájem opačného pohlaví. Je-li tento vnější hidžháb doprovázen „deklarovaným“ hidžábem, je jeho smysl bezezbytku splněn.[7]

Islám klade velký důraz na cudnost, předmanželskou čistotu a slušné oblékání. Smyslem islámského oblečení není ženy diskriminovat, ale naopak umožnit jim, aby se mezi muži mohly cítit bezpečně a nebyly jimi vnímány jako erotické objekty, ale jako plnohodnotné lidské bytosti, kolegyně a spolupracovnice. Muslimská žena chce, aby její oblečení připomínalo cizím pohledům Boha a mužům říkalo, že je slušná a není k mání.

Česká publicistka Květa Klímová-Pumerová popisuje svou zkušenost z Jordánska, kde si vyzkoušela nošení islámského oděvu, takto: „Když jsem míjela cizince v šortkách a tričkách a jejich manželky s rozcuchanými vlasy, odhalenými rameny, pažemi a hrudníky, holky s holými pupíky a v těsných minisukních, které jim sahaly stěží pod zadek, a viděla místní muže, jak se za nimi otáčí, připadala jsem si jako princezna. Během dne, kdy se na ulicích pohybovali převážně slušní muži, to bylo obzvlášť patrné. Neotáčeli se za Evropankami s hladovým pohledem a touhou cosi zahlédnout. Bylo v tom něco jiného. Znechucený výraz nad něčím tak sprostým, jako je polonahá žena na ulici. Celé hodiny jsme pozorovali jordánské ženy, jak míjejí ty evropské se zdviženou hlavou. Byly to dámy. Nesly své zakryté tělo pomalými ladnými kroky a jejich abáje se ladně vlnily a vlály ve větru. Jejich obličeje jako by ještě nabyly na kráse, orámované nejrůznějšími vzory a jemnými barvami šátků. Zlaté náramky objevující se v černi dlouhých abáj, cinkající jemně jako rajské zvonky čehosi zapovězeného. Jejich ruce tak křehké, paže obepnuté úzkým rukávem, ještě více zdůrazňujícím jejich neuvěřitelnou ženskost. Bylo jedno, jestli byly malé, vysoké, hubené nebo tlusté, krásné či ošklivé. Všechny byly podobné: nádherně elegantní a upravené.“[8]

Důvody pro nošení šátku jsou však často různé. Šátek může znamenat výraz solidarity, může naznačovat příslušnost ke komunitě muslimů, či odmítnutí moderního světa. Může to být způsob, jak najít bezpečné místo ve sféře mužů. „Islámský oděv je pro mě odlišujícím znakem. Žena v šátku vzbuzuje respekt a je znamením zdravé a slušné společnosti, kde je sexualita omezena v rámci manželství, kde každý plní své povinnosti a dostává se mu jeho práv. Žena v šátku je ženou váženou, s níž se zachází jako s lidskou bytostí, ne jako se sexuálním objektem.“[9]

Existuje několik typů (respektive úrovní) zahalení, přičemž v každé zemi chápou úroveň zahalení či její označení různě. Zažité označení pro závoj přes tvář je niqáb nebo chimár, úplnému zahalení se říká burka. Hidžáb pak je nečastěji vnímán jako zahalení pouze vlasů a krku. „Mezi současnými islámskými učenci existuje na základě klasických komentářů ke Koránu konsensus, že ženy by se měly zahalovat. Nejednota však panuje kolem míry takového zahalení.“[10]

17.1.2 Obřízka

Palčivě diskutované téma islámu je ženská obřízka. Tato praxe nemá přísně vzato věroučně nic společného s islámem, je to spíš kulturní zvyk než náboženský obřad, který existoval již dva a půl tisíce let před příchodem islámu.[11] Přesto se provádí v řadě zemí, kde je hlavním náboženstvím islám. Tyto země mají řadu společných charakteristik. Jejich obyvatelé často žijí v patriarchálním systému, jsou to kočovně-pastevecké nebo zemědělsko-pastevecké společnosti, v nichž mají ženy minimální vliv. Ženy jsou po celý život závislé na mužích. Rodinná čest velmi úzce souvisí se sexuálním chováním žen. Obřízka je logicky chápána jako prevence předmanželského sexu. Na muže je vyvíjen tlak, aby si brali jen obřezané ženy. V těchto zemích je neobřezaná dívka nečistá, je vystavena posměškům[12] a její šance na sňatek jsou mizivé.

Nejčastěji dochází k obřízce u dívky před první menstruací. Přestože řada islámských zemí i jejich náboženské autority proti obřízce bojují, provádí se tajně dál v různých stupních.[13] Při těchto zákrocích dochází u dívek k řadě zdravotních komplikací od šoku až po trvalé zdravotní následky.[14]

Otázka, zda ženská obřízka náleží do islámu nebo ne, souvisí však především s tím, jak islám definujeme a interpretujeme. Islám není jen kodifikovaný systém norem, ale je i „žitý“. Pokud zohledňujeme obě tyto hlediska, pak musíme dojít k tomu, že ženská obřízka k islámu přinejmenším na rovině kultury a civilizace (hadára) patří.[15] I když se Korán vyjadřuje k celé řadě otázek, ohledně ženské obřízky nápadně mlčí. Z tohoto důvodu se objevují pochyby, byla-li vůbec ženská obřízka v předislámské Arábii prováděna.

17.2 Plánování rodiny z pohledu islámu

Moderní doba zcela jasně vyvolá otázku slučitelnosti šarí^ci s používáním antikoncepce a plánováním rodiny.

V následujících řádcích budeme vycházet z článku Štěpána Macháčka „^cUlamá' tváří v tvář plánování rodiny“. Autor se věnuje tomuto obecnému tématu konkrétně v Egyptě.[16] Následně budou tyto informace doplněny o obecnější pohledy.

„Právě otázka omezování porodnosti a plánování rodiny je typickým případem v zásadě novodobého společenského problému, na němž je možné demonstrovat, jakým způsobem jednotliví učenci (^culamá´) ke svým závěrům docházejí, jakých pramenů a metod používají, případně jaké pohnutky je k formování ‚svého islámského‘ postoje vedou.“[17]

Přinejmenším část populace uvádí jako důvod svého přístupu k plánování rodiny svůj pohled na islám. Islámská populace se nechává ovlivňovat duchovními autoritami. Ve městech tyto náboženské autority prostřednictvím rádia a televize sdělují věřícím své postoje k nejrůznějším tématům. Na vesnici je náboženskou autoritou především šejch v místní mešitě. Přestože řada duchovních působících na venkově může mít velmi dobré vzdělání, je většinou natolik ovlivněna místními zvyklostmi, že tyto udržuje dále. Je proto málo pravděpodobné, že bude místní obyvatelstvo přesvědčovat o upřednostnění menšího počtu kvalitních a dobře vzdělaných dětí před množstvím nevzdělaných a chudých.

Fenomén snahy regulace porodnosti je stále přítomný v celých dějinách a není důvod se domnívat, že by snaha regulace potomstva neexistovala například u Arabů, případně později islamizovaných etnik. Jednou z regulací počtu dětí bylo i zabíjení novorozeňat, proti kterému vystupoval i Muhammad (17:31, 81:8–9). Potřeba vyjádření náboženské autority k problematice regulace porodnosti vyvstala především ve 20. století, kdy prudký populační nárůst zapříčinil skoro hospodářsko-politickou krizi.

17.2.1 Antikoncepce

První nábožensko-právní prohlášení islámského duchovního (fatwa), které se vztahovalo k tomuto problému, přišlo v roce 1937. Tato fatwa byla vydána na základě dotazu tázajícího se (mustaftí): „Muž živí jedno dítě a obává se, že pokud by měl živit hodně dětí, ocitne se ve velmi obtížné situaci, kdy nebude schopen výchovy a péče o tyto děti, případně se zhorší jeho zdraví a nervově se zhroutí při plnění otcovských povinností. Případně, obává-li se zhoršení zdravotního stavu manželky v důsledku častých těhotenství a porodů, neuplyne-li mezi jednotlivými těhotenstvími dostatečná doba k tomu, aby se zotavila, navrátily se jí síly. Může v takovém případě přistoupit muž nebo žena k použití některých prostředků, které lékaři doporučují k prevenci častých porodů a to tak, že se prodlouží doba mezi jednotlivými těhotenstvími, matka se zotaví a otec nebude vystaven nesnesitelnému břemenu?“[18]

Odpověď podal muftí Abd al-Madžíd Salím a byla to odpověď kladná.[19] Nutno dodat, že tradiční písma termín „antikoncepce“ neznají, hovoří pouze o přerušované souloži (^cazal). Na základě tohoto vyjádření je analogicky možné odvození povolení použití moderních antikoncepčních prostředků. Tímto však byla vyřešena otázka pouze po technické a nikoliv po morální stránce.

Prvním morálním momentem, vneseným do používání antikoncepce je souhlas manželky s jejím praktikováním. Je tak zohledněno právo ženy na děti a na uspokojující sexuální život. I současné fatwy zdůrazňují, že s antikoncepcí musí souhlasit oba manželé. Další morální dimenzí a případným kritériem pro použití antikoncepce je „dobrý záměr“. Obecná shoda panuje pouze v případě zdravotních problémů. Jako další, ale již ne všeobecně uznávané důvody pro použití antikoncepce se uvádí snaha vyhnout se ekonomickým nesnázím, které by mohly vést rodiče k neregulérnímu způsobu získávání peněz, dále záměr uchovat krásu a přitažlivost ženy, aby manžel nehledal uspokojení mimo manželský svazek. Jako naopak „špatný záměr“ se uvádí obava z narození ženského potomka.

17.2.2 Interrupce

I když interrupce nebyla téměř nikdy zahrnuta mezi metody přípustné pro plánování rodiny, ^culamá´se k ní vyjadřují. Júsuf al-Qaradáwí v jedné své fatwě prohlásil, že muslimské ženy, znásilněné srbskými muži mohou jít na potrat. Pro arabské právníky se tak stalo stěžejní určit, kdy přesně se stává plod lidským jedincem. Korán na několika místech popisuje, jak Bůh stvořil člověka (23:12–14, 22:4). Na základě tohoto právníci určili vývoj lidského embrya. K „vdechnutí duše“ dochází tedy po sto dvaceti dnech. Proto se převážná část právníků kloní k tomu, že na konci čtvrtého měsíce těhotenství se z plodu stává člověk. Na absolutní odmítnutí potratu po těchto sto dvaceti dnech se shodli všichni právníci. Pokud takto starý plod zemře, má právo na pohřeb. Pokud je dítě počato mimo manželství, žena je ukamenována až po porodu dítěte.

I když se většina právníků shoduje na tom, že před oduševněním potrat možný je, označují jej za čin zavrženíhodný (makrúh), což je předstupeň před činem zcela nepřípustným (harám). Z kategorie makrúh se však raná interrupce dostává ve fatwách právníků až do kategorie mubáh, což je kategorie činů indiferentních, ovšem pouze za stanovených okolností, které jsou vesměs zdravotního charakteru.[20]

Třetí typ kontroly porodnosti, sterilizace, nevyhovuje ani momentálnímu zabránění těhotenství ani následnému přerušení těhotenství. Jedná se o preventivní metodu s definitivními důsledky. Právníci nemohou ani použít předchozí principy, ani se opřít o Korán nebo tradici. ^cUlamá´rozlišili mezi sterilizací a kastrací, kterou zcela zakázalo jako mrzačení lidského těla, které má za následek neschopnost normálního sexuálního styku. Sterilizaci pak rozdělili na dočasnou a trvalou. Dočasnou povolili a pokládají ji za normální antikoncepční metodu rovnou ^cazalu. Definitivní sterilizaci pak považuje většina právníků za nepřípustnou, jedná se o nepřípustné zasahování do stvoření. I zde však existují výjimky, například nevyléčitelné dědičné choroby u rodičů.

17.2.3 Další metody cesty k dítěti

Umělé oplodnění je věcí bohulibou, pokud se tak stane spermatem manžela. Pokud by se tak stalo spermatem cizího dárce, jednalo by se o nemanželský sexuální styk. Jako takové by pak těhotenství narušovalo manželský svazek a linii rodiny. Z těchto důvodů je také odmítána adopce dětí. Náhradní mateřství se uplatňuje tehdy, není-li žena schopna donosit či porodit dítě.