Bible a Korán
6. Svaté knihy
Svaté knihy, nebo svatá písma jsou texty rozdíleného rozsahu vznikající často na základě aktuální potřeby spočívající ve zjevení. Společenstvím víry pak tato písma často propůjčují jistou normu sebechápání, organizaci, a životní styl příslušníků.[1]
6.1 Svatá kniha v islámu
Pro muslimy, kteří věří v Boha, který „neplodil a nebyl plozen“ (112:3) je zázrakem, že slovo se nechává poznat v Koránu.[2] „Korán představuje Boží slovo určené celému lidstvu.“[3] Ve všech rozměrech islámského života a víry má Korán hlavní význam. Věřící se jednak snaží pochopit smysl textu a jednak se prostřednictvím rituální recitace nechávají textem duchovně vést.
„Po smrti Proroka ještě neexistovala ucelená sbírka textů. Dnešní podoba Koránu sahá k třetímu Muhammadovu nástupci Uthmánovi (zemřel roku 656). Byla tedy ukončena čtyřicet pět let po Prorokově povolání.“[4]
Je patrno, že určitá zjevení Koránu přicházela po konkrétních událostech (například bitva v posvátný měsíc, obvinění Aiši). „Tyto příklady dokládají hlavní zásadu, jíž se řídí výklad Koránu. Ne všechna znamení jsou obecného charakteru. Některá mají konkrétní historické pozadí, ze kterého je zřejmé, proč byly některé verše zjeveny, právě tak jako to, proč mají obecnou morální závaznost pro muslimy v kterékoli době a na kterémkoli místě.“[5]
Korán se věnuje ženám především v súrách 2,
Jako zásadně odlišný považují muslimové také svůj přístup k první ženě, k Evě. Příběh stvoření člověka Korán přináší v sedmé súře (7:19–23). Korán dává stejný díl viny Adamovi jako Evě za porušení Božího příkazu.[7] V Koránu také neexistuje zmínka, že by Eva svedla Adama, aby ochutnal ovoce ze stromu, nebo že by ovoce dokonce ochutnala dříve než on. Adam a Eva oba spáchali hřích, žádali Boha o odpuštění a On jim odpustil.
6.2 Svatá kniha v křesťanství
Bible není rozumovým poučením o Bohu, nýbrž zprostředkovává zkušenost Boha ze společenství smlouvy s Jeho lidem.[8] „Písmo svaté je z víry povstalé a do té doby víru normující písemné zachycení zjeveného Božího slova.“[9]
Prvotní forma hlásání Kristovy události je ústní slovo, ale s rostoucím odstupem od událostí okolo Ježíše se ukázalo nezbytné písemně zachytit víru církve. V důsledku reformace a uplatňování historicko-kritické metody se učitelský úřad církve počal k Písmu vyjadřovat. Na koncilu v Tridentu tak bylo bylo vysloveno, že Písmo svaté nesmí být vykládáno proti učení církve, jak je podává tradice. První vatikánský koncil dále stanovil, že církevní učitelský úřad je pozitivní normou Písma. Papežové Lev XIII. v encyklice Providentissimus Deus z roku 1893 a Pius XII. v encyklice Divino afflante Spiritu z roku 1943 dávají doporučení pro užití historicko-kritické metody. Druhý vatikánský koncil pak zdůrazňuje prvenství Písma svatého před všemi ostatními prameny církve a teologie, Písmu je podřízen učitelský úřad a teologie se má podle něj orientovat.[10] Písmo je poslední konstitutivní normou, na níž se musí každá výpověď víry legitimovat.
Křesťanské Písmo tvoří dvě hlavní části; Starý a Nový zákon. Pro křesťanství je Kristus středem Písma svatého, on je v Novém zákoně dosvědčován a z tohoto důvodu je Starý zákon tím Novým zrelativizován, protože je chápán jako předdějiny k události Ježíše Krista. Starý zákon je však Novým také univerzalizován, protože z „židovské knihy“ činí „knihu lidstva“ a je také Novým zákone naplněn.[11]
V Písmu slovo Boží nepřichází bezprostředně, ale je vyjadřováno lidskými sdělovacími formami (zprávy, básně, vyznání evangelia, dopisy). Církev je přesvědčena, že Písmo je inspirováno. Slovo „inspirace“ pochází z latinského „inspirare“ což znamená „vdechnout“ nebo „vnuknout“. Inspirace je chápána jako zvláštní vliv na vznik Písma prostřednictvím lidských pisatelů, na jehož základě musí být Bůh označován jako ten, který vlastně v Písmu mluví a Písmo musí být označováno jako Boží slovo.[12]
Učení o inspiraci má podklad již v Bibli, kde je prorok označen jako nositel Božího slova.[13] Apoštol Pavel sám je pak přesvědčen, že jeho slova působí Duch (1 Kor 2,4; 1 Kor 7,40; 2 Kor 4,13). Zvláštně je třeba vyzdvihnout text 2 Tim 3,14–16, kde je psáno o původu Písma z Božího Ducha a 2 Petr 1,16–21 že Písma jsou napsána pod vnuknutím Ducha.
Učitelský úřad pevně hájil skutečnost inspirace. Tridentský koncil označuje Boha jako původce Písma bez omezení. V encyklice Providentissimus Deus papež Lev XIII. píše, že Bůh přispíval lidským autorům ve všech fázích jejich činnosti a Pius XII. v encyklice Divino atlante Spiritu podtrhuje pravé autorství pisatele. Druhý vatikánský koncil říká, že inspirované biblické knihy učí pravdě, kterou chtěl mít Bůh pro naši spásu zaznamenanou v Písmech.[14] Bůh je původce Písma a umožňuje lidské pisatelství, kdy lidé nejsou nástroji nebo sekretáři Boha, ale ve všech fázích své činnosti zachytili Boží slovo správně a spolehlivě je zapsali. V důsledku toho se inspirace vztahuje na všechny knihy Písma a na jeho celý obsah, jakož i na všechny lidi, kteří jsou při psaní účastni (například i na redaktory).
Teologie si musí uvědomit, že Písmo svaté obsahuje víc, než ona sama může odhalit. Papežská biblická komise vypracovala dokument s názvem Výklad Bible v církvi, ve kterém jednak navazuje na předchozí encykliky a také předkládá další směny biblické exegeze.
6.3 Vzájemné srovnání
Základní rozdíl mezi islámem a křesťanstvím se projevuje velmi markantně v přístupu k vlastní Svaté knize. Zatímco Korán byl, podle víry muslimů, během poměrně krátké doby seslán jednomu jedinému zapisovači, křesťanská Bible je sbírkou knih, které jsou výsledkem mnohaleté a mnohagenerační formace ústní a následně i písemné, přičemž toho přesvědčení se v církvi formulovalo postupně.
Korán je zapsané slovo Alláhovo, zatímco v Písmu se projevuje dialogický vztah Trojjediného ke svému stvoření, konkrétně k pisatelům. Z tohoto pojetí je zcela nepřípustné Korán jakýmkoliv způsobem zkoumat a podrobit ho vědeckému výzkumu. Bible tuto možnost nejen přináší, ale dokonce je takto nutné Bibli i číst a vykládat.
Následnou reflexi je možné vést dvěma vzájemně souvisejícími směry. První otázkou je, zda je možno lépe následovat Živého Boha Ježíše Krista, či psanou knihu Korán. Psaný text vymezí precizně a striktně cestu, ale zdaleka nemůže popsat všechny životní situace, do kterých se věřící může dostat. Vzhledem k inspirovanosti Písma je možné v celém jeho obsahu vysledovat obecný princip života, ale pouze život Člověka Ježíše Krista může být vzorem pro život věřícího.
Druhá otázka souvisí s první: Je možné mít vztah spíše k napsanému slovu nebo k osobě? Korán jako Bohem daný návod na život je jasný a jednou pro vždy daný. Těžko se však k „návodu“ člověk může nějak vztahovat, návod je možno jen dodržovat, byť je dán Bohem. Mnohem snadněji a přirozeněji je možno se vztahovat k osobě.
[1] Srov. König Franz: Lexikon náboženství, 500.
[2] Srov. Müller Zdeněk: Islám: historie a současnost, 21.
[3] Srov. Reeber Michel: Islám, Praha: Levné knihy, 2008, 12.
[4] Waldenfels Hans: Islám, in: Světová náboženství, 35.
[5] Lawrence Bruce B.: O koránu, 73.
[6] Srov. Vznešený Korán, Praha: AMS ve spolupráci s TWRA, 2007, 96 nn.
[7] Srov. Azim Sherif Abdel: Ženy v islámu. Ženy v islámu versus ženy v židovsko-křesťanské tradici. Mýtus a realita, Ontario: Queens University Kingston, [b.v.], 3.
[8] Srov. Löser Werner: Církev, in: Slovník katolické dogmatiky, 47.
[9] Tamtéž 47.
[10] Srov. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum (ze dne 18. listopadu 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 101-123, čl. 10, čl. 12, čl. 21, čl. 24.
[11] Srov. Beinert Wolfgang: Písmo svaté, in: Slovník katolické dogmatiky 253.
[12] Srov. Beinert Wolfgang: Inspirace, in: Slovník katolické dogmatiky 124.
[13] Srov. Iz 6,6–13; Jer 1,4–10; Jer 20,7–9; Am 7,12–15.
[14] Srov. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum (ze dne 18. listopadu 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 101-123, čl. 11.
