Jdi na obsah Jdi na menu
 


Eschatologie

23. 9. 2010

8. Eschatologie

 

Pozemské putování člověka a jeho posmrtné směřování určitým způsobem uchopuje každé náboženství. Součást většiny náboženství je určitá možnost dosažení lepšího stavu, než je ten pozemský. Je vždy předmětem víry, jakou formu posmrtná existence člověka bude mít.

 

 

 

8.1 Eschatologické vyhlídky v islámu

 

I v islámu se vyskytuje slovo spása velmi často. Muslimové často hovoří o slově „spása“ nebo „blaženost“ (10:9, 13:29).[1] Ve víře muslimů je zakořeněno vědomí, že Bůh může uvést do blaženosti své služebníky, ale k tomu je také nezbytné jejich úsilí. Podle učení islámu je člověk stvořen jako dobrý, mající přirozený náboženský cit (fitra)[2]. Hřích sice existuje a je uznáván, ale Boží vedení v Koránu a slitovnost Boha zcela dostačují člověku pro návrat k dobru, protože člověk je v jádru dobrý.

 

Nejhorší přečin, kterého se může člověk dopustit, je širk, tedy jakákoli modloslužba, čili stavění čehokoliv nebo kohokoliv na místo Boha. Toto je vnímáno jako odmítnutí Bohem stanovené cesty. Širk je odmítnutí Boha a pravdy o člověku. Islám tvrdí, že pokud odmítneme to, co jsme, potom jsme hodni zatracení.[3]

 

Blaženost, ve kterou muslimové doufají, je dvojí, jedna je možná již v pozemském životě. Šťastná a velká rodina, dostatek v pozemském životě a úcta okolí jsou projevem Boží přízně a požehnání, muslim se tak nachází v blaženém stavu. Blaženost v pozemském životě se však také vyznačuje niterným stavem radosti, neochvějnou trpělivostí, vírou v době nouze, četným jednáním a podobně. Muslimové mají ve velké úctě především trpělivého člověka, který vše s trpělivostí a moudrostí přijímá a konečný cíl spatřuje v Boží spravedlnosti a odměně. Blaženost v tomto smyslu je sama o sobě důkazem Boží přítomnosti. Ve výsledku je pozemský život zcela blažený, když se člověk odevzdá zcela Bohu (10:9).

 

Mnohem větší blaženost však člověka čeká v životě příštím a ta je tak věčná a mocná, že ji nelze popsat slovy. Korán na mnoha místech hovoří o zahradách, kde budou lidé v blaženosti přebývat.[4] Tento popis ráje byl však vždy vnímán symbolicky, jako popis něčeho, co překračuje fyzický popis a smyslový život.

 

Smrtí se rozumí odloučení duše od těla, které podle tradice provádí mocný anděl smrti Azrá´íl.[5] U věřících probíhá proces oddělení duše a těla hladce, ale u hříšníků a nevěřících je tento moment provázen velkými útrapami. Korán nikde zcela jasně neříká, co se s duší děje mezi okamžikem smrti a dnem zmrtvýchvstání. Na jedné straně Muhammad konstatoval, že mrtví nebudou vědět, jak dlouho byli pohřbeni (10:45), ale z některých veršů (2:154, 3:169) na druhou stranu vyplývá, že duše se vyznačuje nepřetržitou existencí nezávisle na těle. Soud na duši tady bude bezprostředně po smrti. Tento soud je však odlišný od soudu po zmrtvýchvstání. Soud bezprostředně po smrti se často nazývá „andělský soud“[6]. Tento soud vedou postavy vyslýchajících andělů Munkara a Nakíra[7] kteří se tážou na víru zemřelého. Pokud se jim dostane správné odpovědi, kterou částečně obsahuje šaháda, hrob se zalije světlem a čas jemu vyměřený pak v hrobě stráví v příjemném rozpoložení až do dne posledního soudu. V případě špatné odpovědi se hrob zúží a zemřelý v něm bude zakoušet muka jako předzvěst věčného trestu. Lidových představ o andělském soudu je bezpočet. Teologové však předpokládají, že ne všichni musí projít přechodnou etapou v hrobě. Přímo do ráje půjdou mučedníci, zbožné ženy, které zemřou při porodu nebo v šestinedělí. Rovněž proroci jdou rovnou do nebes, tedy s výjimkou těch, kteří podle tradice nezemřeli (např. Ježíš a Eliáš).

 

Otázky individuální islámské eschatologie byly často polemizovány v řadě islámských myšlenkových proudů. Koncem světa a dnem soudu se otevírá další téma, a sice kolektivní eschatologie. Onen den bude předznamenán apokalyptickými úkazy, které plasticky popisuje úvod do osmdesáté první súry. Představy o konci světa se objevují již v nejranějších súrách Koránu.

 

Jedním z poměrně zajímavých pojetí konce světa v islámském světě je příběh z Damašku, který vypráví o příchodu Ježíše (cÍsa), který sestoupí na vrcholek minaretu, který je pojmenován jeho jménem (manárit cÍsa). Následně Ježíš sestoupí na nádvoří mešity, kde se utká s Antikristem. Poté, co jej porazí, zlomí kříž (pro muslimy symbol utrpení a ponížení), probodne svini (symbol nečistoty) a postaví se jako imám do čela společné modlitby věřících.[8]

 

Víra ve vzkříšení v islámu existuje. Vzkříšení bude probíhat v poslední den, kdy podle víry budou ze země vyrůstat kosti, až se z nich stanou lidé, přičemž semenem každého člověka je jeho kostrč.[9] Kvalitativně se těla do jisté míry budou také lišit, budou mladší a krásná. Znovuzrození lidé pak budou žít v ráji s Prorokem a užívat si nebeské blaženosti.

 

 

 

8.2 Eschatologické vyhlídky v křesťanství

 

„Pod pojmem eschatologie se rozumí výpověď víry o konečném údělu jednotlivého člověka i Bohem způsobená konečná obnova lidstva a celého kosmu.“[10] Eschatologické učení je vlastní každému náboženství, křesťanský pohled prezentuje Bible: „Dějiny lidstva jsou dějinami spásy, jsou naplněním smlouvy mezi Bohem a lidmi. Jsou to dějiny, které se spojují se začátkem (alpha) světa a s koncem (omega) všech věcí.“[11]

 

Křesťanské pojetí eschatologie se plně opírá o víru ve vzkříšení Krista. Křesťané pevně věří, že jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navěky, tak i všichni spravedliví budou po smrti žít s Kristem, který je také v poslední den vzkřísí (Jan 6,39–40).

 

Dvěma velkými mystiky Nového zákona jsou Pavel a Jan.[12] Pro Pavla je spojení s Kristem základním tématem jeho listů a nejhlubší životní touhou. Toto spojení je uskutečňováno ve společenství křesťanů a především v eucharistii. Stále je ale důležité eschatologické napětí, protože pro Pavla znamená směřovat ke spojení s Kristem zároveň očekávat jeho návrat.

 

Křesťanská eschatologie rozlišuje eschatologii obecnou a individuální. Obecná eschatologie se věnuje událostem na konci dějin a světa, parúzii Krista, vzkříšení mrtvých, všeobecnému (poslednímu) soudu, obnově světa a nebi a peklu jako existenčnímu způsobu věčné spásy nebo věčného zavržení po vzkříšení mrtvých. Individuální eschatologie se věnuje tématu smrti člověka, osobního soudu, trvání duše bez těla, ale mající vztah ke vzkříšenému tělu.

 

Výslovně kosmická eschatologie se nachází ve Zjevení svatého Jana, které mluví se vztahem ke starozákonním textům o vzkříšení mrtvých, o obecném soudu, novém nebi a nové zemi (Zj 20,11–21,5).

 

Vědoma si důležitosti, vyjadřuje se církev k otázkám eschatologie po celou dobu svého trvání. Vyznání víry jasně mluví o obsahu věrouky; o víře v Kristův příchod ve slávě, o soudu nad živými i mrtvými, o vzkříšení mrtvých a život budoucího světa. Smrt je viděna jako následek Adamova hříchu.
V 6. století je důrazně odmítnuto učení o apokatastazi, které pochází od Origena.[13] Jako další byl ve 20. století odmítnut umírněný chiliasmus. Po smrti člověk vydá počet ze svého pozemského života a bude následovat buď věčné zatracení, nebo věčný život. Zdůrazňováno je také vzkříšení těla, vlastního těla každého člověka, které za života nosí. Duše skutečně patří na Boha a prožívají před posledním soudem blaženost. „Víra ve vzkříšení je ústředním vyjádřením christologického vyznání Boha.“[14]

 

První koncil v Lyonu roku 1254 poprvé explicitně mluví o existenci očistce. Florentský koncil pak rozvíjí nauku o očistci tak, že duše před posledním soudem mají rozdílné patření na Boha podle míry jejich zásluh. V pekle pak jsou duše potrestány podle míry jejich provinění.

 

Na začátku devadesátých let dvacátého století byl vydán dokument o eschatologii O některých aktuálních otázkách eschatologie. Mimo již dříve zmíněných skutečností eschatologické nauky a víry církve se nově vyjadřuje například k problematice reinkarnace.[15] Dále se připomíná, že „zákon modlitby ustavuje zákon víry“[16], a proto je možné odvodit víru církve také z modliteb pohřebních obřadů. Dokument se také vyjadřuje ke způsobu pohřbívání žehem, které není zakázané, pokud není zvolena kvůli motivům, které jsou v protikladu s křesťanským učením.[17]

 

Dalším, a zatím posledním dokumentem, týkajícím se eschatologie je dokument Mezinárodní teologické komise s názvem Naděje na spásu dětí, které zemřely bez křtu z roku 2007. Otázku po spáse těchto dětí si křesťané kladli odedávna. V křesťanském starověku se autoři k této otázce vyjadřovali spíše neurčitě, později na křesťanském Západě po dlouhou dobu přetrvávalo učení o takzvaném limbu, tedy stavu přirozené blaženosti dětí zemřelých bez křtu. Církev odmítala věčné zavržení těchto nevinných dětí, ale omítala jim také přiznat blažené patření na Boha a to kvůli zátěži dědičného hříchu. V současné době se tento názor považuje za překonaný. Otázka limbu se pohybuje mezi dvěma problémy: nutností křtu ke spáse a všeobecné Boží vůli spasit všechny lidi. Na mnoha místech dokumentu je však zmíněno, že Kristova milost má přednost před Adamovým hříchem. Limbus představuje snahu pro střední cestu, ale jeho teologické uchopení je značně problematické. Idea limbu je v rozporu se zvěstí Písma o „hojné Boží milosti“ (srov. Řím 5,20) a ačkoliv stále nemáme jistotu o stavu těchto dětí, máme naději.

 

 

 

8.3 Vzájemné srovnání

 

Eschatologické pojetí je jednou z nejvíce odlišných částí těchto náboženství, protože vychází se samé podstaty Boha a do určité míry i z antropologického pojetí.

 

Základním rozdílem je, že podle učení islámu je člověk stvořen jako přirozeně dobrý a Boží vedení se slitovností člověku zcela dostačují pro návrat k dobru, protože člověk je v jádru dobrý. Tím je víceméně řečeno vše. Člověk ve spolupráci s Bohem do nebe prostě přijde. Jedině modloslužba, čili jakékoliv přidružování Bohu je hodno zatracení. Faktem ovšem je, že věčné zatracení není rozhodně něco, o čem by se v islámu nehovořilo. Naopak, věčné zatracení bývá často skloňováno a někteří muslimští učenci fundamentálního rázu jej dokonce zmiňují jako trest za nedodržení nejrůznějších přikázání. Naproti tomu důvody pro víru ve vzkříšení těla jsou nejasné, často odvozovány prostě jen z Boží vůle.

 

Křesťanství, jakkoliv pracuje se sice nepříjemnou, ale faktickou skutečností „prvotního hříchu“, zná stejně jako islám všechny eschatologické kategorie. Tělesné vzkříšení vychází zcela z víry ve Vzkříšeného Krista. Kdo následoval Krista v životě, bude s ním i po smrti.

 

V tomto tématu není na místě jakýmkoli způsobem zohledňovat ženskou otázku. Člověk byl stvořen jako muž a žena (Gn 1,27) a teprve hřích mezi ně vnesl disharmonii (Gn 3,15). O budoucím stavu můžeme tedy pouze spekulovat.

 



[1] Srov. Denny Frederick Mathewson: Islám a muslimská obec, 3. rozmn. vyd., Praha: Prostor, 2003, 69 nebo 2:1–5.

[2] Srov. Kropáček Luboš: Duchovní cesty islámu, 153.

[3] Denny Frederick Mathewson: Islám a muslimská obec, 71.

[4] Srov. 25:15, 43:72, 9:21, 10:9, 35:32.

[5] Srov. Ostřanský Bronislav: Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti, Praha: Libri, 2009, 52.

[6] Srov. tamtéž 53.

[7] Existence těchto bytostí má jen velmi malou oporu v hadíthech, Korán se o nich nezmiňuje vůbec, ale lidová zbožnost je dokonce popisuje jejich vzhled.

[8] Srov. Ostřanský Bronislav: Eschatologie, in: Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti, 55.

[9] Islámská komunita sester: V jaké podobě budou lidé znovustvořeni?, http://www.proislam.org/forum/viewtopic.php?f=74&t=81, dne 15. dubna 2010.

[10] Finkenzeller Josef: Eschatologie, in: Slovník katolické dogmatiky, 85.

[11] Vragaš Štefan (ed.): Teologický a náboženský slovník, Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2006, 132.

[12] Srov. Giudici A.: Eschatologie, in: Slovník spirituality, 229.

[13] Srov. Finkenzeller Josef: Eschatologie, in: Slovník katolické dogmatiky, 87.

[14] Ratzinger Joseph: Eschatologie. Smrt a věčný život, Brno: Barrister & Principal, 1996, 73.

[15] Srov. Mezinárodní teologická komise: O některých aktuálních otázkách eschatologie, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2008, 81–86.

[16] Tamtéž 93.

[17] Srov. Kodex kanonického práva, Praha: Zvon, 1994, kánon 1176, § 3.