Muhammad a Ježíš
5. Muhammad a Ježíš
Dvě významné osobnosti dvou světových náboženství, které inspirovaly¨a pobuřovaly nejen své současníky, ale i ty, kteří přišli po nich. Zatímco islám Ježíše uznává jako posledního velkého proroka před Muhammadem, křesťané uznávají Ježíšovo božství. Podle křesťanské víry byl posledním a největším prorokem Jan Křtitel.
Cílem tohoto oddílu není představit život obou osobností z kritického úhlu historického pohledu. Jedná se především o to, aby oba muži byli představeni očima víry daných náboženstvím. Tedy Muhammad z pohledu víry islámu a Ježíš z pohledu víry křesťanů.
5.1 Prorok
Muhammad pocházel z rodu Banú Hášim, který se zabýval obchodem. Narodil se roku 570 v Mekce jako pohrobek. Byl vychováván svým dědem, který však zemřel dříve, než Muhammad dosáhl plnoletosti a tím byl připraven o dědictví z otcovy strany. Muhammada se pak ujal jeho strýc Abú Tálib, u kterého se Muhammad učil obchodu. Při jedné obchodní cestě se seznámil s vdovou Chadídžou, která mu nabídla sňatek.
Prvním stěžejním bodem Muhammadova života byl moment, kdy podle tradice začal přijímat verše Kroánu. Se svým bratrancem Alím se Muhammad utíkal do jeskyně, kde se postil a rozjímal. Uctíval, stejně jako jeho soukmenovci, kámen uložený v Kacbě. Při posvátném měsíci ramadánu v noci[1], když bylo Muhammadovi kolem čtyřiceti let, začal přijímat jednotlivé verše Koránu. Zde také poprvé zazněla basmala. Muhammad následně viděl anděla Gabriela, který mu zjevil, že se stane poslem Božím. Jeho oporou a první muslimkou byla jeho manželka.
Druhým stěžejním bodem Muhammadova života byla jeho vize Noční cesty. Na své cestě putoval Muhammad z Mekky do Jeruzaléma na okřídleném hřebci a pak k nejvyššímu trůnu v nebesích. Muhammad prošel sedmi stupni nebe a došel k „zahradě příbytku věčného“ (53:15), kde na něj jménem Boha promluvil Gabriel, nabídl Prorokovi Boží požehnání pro něj a jeho lid, když se budou modlit. Prorok pak smlouval, až počet denních motliteb usmlouval z padesáti na pět.
Část rodiny se postavila za Muhammada, část se však postavila proti němu a on odpor těžce nesl. Následovalo pak další zjevení, které ho podpořilo, protože mu byla přislíbena Boží ochrana (celá súra 111). To Muhammadovi dalo sílu postavit se i nepřátelům. Když však zemřela jeho manželka Chadídža a věrný strýc Abú Tálib, začal trpět samotou a čelil stále většímu pronásledování.
Výroční trhy byly příležitostí pro komunikaci s veřejností, protože během těchto trhů panoval klid zbraní a tak si ani největší odpůrci nemohli dovolit Muhammada napadnout. V roce 620 se na takovém trhu setkal Muhammad se zástupci jednoho kmene. Tento kmen se rozhodl přijmout Korán a islám. Kmen pocházel z Medíny.[2] Medína se také stala Prorokovým útočištěm v době, kdy nemohl v Mekce být. Jako podporu vnímal zjevení, ve kterém mu byla přislíbena pomoc, i když opustí domov (22:34–41). Stalo se tak roku 622. Tento rok se stal pro stoupence Muhammada rokem, od kterého začali počítat nový letopočet (hidžra).
V Medíně Muhammad působil uprostřed místního společenství, předsedal modlitbě a dohlížel na stavbu první mešity. Další roli, kterou převzal, byla role vojenského stratéga, protože musel chránit své společenství před okolím. Muhammadovi přívrženci žili ve velmi skromných životních podmínkách a tak začali přepadat malé karavany[3]. Jednou jeho spojenci zaútočili na karavanu během posvátného měsíce radžabu. Muhammad svým lidem sice přikázal, aby neútočili, ale oni příkazu neuposlechli. Muhammad následně trpěl silnými výčitkami svědomí, cítil, že jako prorok zradil své poselství. Jako odpověď mu přišel verš Koránu, který dosvědčuje, že mnohem horší než zabíjet je svádět od víry (2:217). Významné pravidlo zákazu útoku v posvátných měsících tak bylo nahrazeno ještě významnějším pravidlem. Následovaly další války a tak v následujících deseti letech Muhammad naplánovat skoro čtyřicet bitev a sám stál v čele pětadvaceti z nich.
K prvnímu tažení došlo již v roce 624 u Badru, a přestože měli muslimové slabší vojáky, díky pomoci andělů se jim podařilo zvítězit (3:123–126). Stejně jako vítězství u Badaru měla pro Muhammada zásadní význam i porážka u Uhudu. Zde muslimové prohráli, Muhammad utrpěl zranění, o kterých se zdálo, že jsou smrtelná. Protivníci se muslimům začali posmívat a Muhammad na to reagoval ústy svého velitele: „Bůh je velký. Nejsme si rovni: naši mrtví jsou v ráji, vaši v pekle. Při Bohu, Prorok není mrtev. I v této chvíli nás slyší.“[4] Prorok po této prohře a ve světle vyhraných bitev znovu pochopil, že osud muslimů je vždy v rukou Božích (2:225, 3:125).
Muhammad se dále pokusil získat pro islám i obyvatele Mekky. Podnikl mírovou pouť, po níž následovala zdlouhavá jednání a následné uzavření desetiletého příměří. Do rodné Mekky se vydala řada exulantů a pohled na ně stávající obyvatele Mekky natolik obměkčil, že následně i oni přijali islám.
Na začátku rolu 632, v jedenáctém roce hidžry připravoval Muhammad tažení do Sýrie, na hřbitově prováděl modlitby za odpuštění pro padlé. Náhle ho uchvátila silná bolest v oblasti žaludku, které se nezbavil a téhož roku zemřel. Naplnil tak Boží zjevení (29:57).
5.1.1 Prorok jako vzor
Život Proroka je pro muslimy nevyčerpatelnou studnicí inspirace. Muslimská tradice má mnoho sbírek hadíthů, které shromáždili různí autoři. Pečlivé shromažďování informací o Prorokovi, o jeho chování a způsobu života svědčí o tendenci islámu nabídnout vedle Koránu další vodítko pro vzor praktického žití. Jedná se i o tak zdánlivé maličkosti, jako používání voňavky, kterou Prorok rád používal.[5] Muslimové se tak například doslovně řídí jinou tradicí, která říká: „Jdete-li vykonat potřebu na toaletu, nedotýkejte se pravou rukou pohlaví a pravicí rovněž nesmrkejte.“[6]
Pokud tradice doporučuje rigoróznější postup než koránský verš (např. v případě alkoholických nápojů nebo figurativního zobrazení), má příkaz sunny přednost před Koránem.
5.2 Ježíš
Jméno „Ježíš“ znamená v hebrejštině „Hospodin je spása“. I když se v minulosti objevovaly pochybnosti o jeho skutečné historické existenci, dnes již většina historiků nezpochybňuje tvrzení, že Ježíš skutečně existoval.[7]
Křesťanské prameny o Ježíši nejsou a ani se nevydávají za historické zprávy. Ježíš po sobě nezanechal žádné spisy, ale „vedl za sebou lidi v životním společenství, ve kterém byla zachována jeho osoba a jeho vztah k Bohu.“[8] Jediným svědectvím o životě Ježíše zůstávají novozákonní spisy, a i když existují mimobiblické prameny[9], jejichž informace jsou však pouze kusé.
Za časový rámec Ježíšova života se nejčastěji uvádí rok narození 6 až 7 před naším letopočtem a jako rok jeho úmrtí pak rok 30 našeho letopočtu. Za Ježíšovo rodiště je považován Nazaret. O jeho mládí a dětství toho mnoho nevíme, kanonická evangelia přinášejí jen dvě zprávy; o Ježíšově cestě do Egypta coby dítěte (Mt 2,14) a o jeho rozhovoru s učenci v synagoze v jeho dvanácti letech (Lk 2,42–49). Do doby svého veřejného vystoupení byl pravděpodobně tesařem (Mt 13,55; Mk 6,3). Ježíšovo veřejné působení začíná křtem v Jordánu, přijatým od Jana Křtitele (Mt 3,16; Mk 1,9; Lk 3,21). Ježíšovi bylo tehdy asi třicet let, a tedy dosáhl věku, který jej opravňoval k veřejnému působení. Během křtu v Jordáně se otevřela nebesa (Mt 3,16; Mk 1,10; Lk 3,21), sestoupil Duch svatý a zazněl z nich hlas o vyvolení Ježíše a o jeho synovství (Mt 3,22; Mk 1,11; Lk 3,22).
První pokyn Ducha Ježíše vyvádí na poušť, aby byl pokoušen od ďábla (Mt 4,1). Ježíš musí vstoupit do dramatu lidské existence. V boji proti satanovi Ježíš zvítězil proti zbožštění blahobytu a moci, proti nepravdivému příslibu budoucnosti. Ve své odpovědi satanovi (Mt 4,10; Dt 6,13) byl věrný prvnímu přikázání Desatera, protože jediný kdo zasluhuje klanění, je Bůh. Právě toto bezpodmínečné „ano“ prvnímu bodu Desatera zahrnuje i „ano“ druhému bodu, úctě k člověku a lásce k bližnímu.
Svým jednáním a veřejným působením často Ježíš narušoval mnohé dobové konvence (Mk 2,23; Jan 5,9). Od počátku svého působení se kolem něj formovala skupina následovníků, které si sám vybral (Mt 9,9; Mk 2,14).
Inovativní je Ježíšův přístup k ženám. Ženy ze svých prostředků Ježíše a jeho učedníky podporovaly a některé je dokonce doprovázely (Lk 8,1–3). Ženy hrají klíčovou roli v mnoha novozákonních příbězích a Ježíš s nimi jednal se stejnou vážností jako s muži.
Všechna evangelia shodně vypovídají o tom, že Ježíš byl popraven ukřižováním[10] v Jeruzalémě v době slavení židovského svátku Pesach. Po smrti bylo Ježíšovo tělo sňato z kříže a uloženo do hrobu. Posléze šly některé ženy navštívit hrob, ale jeho tělo tam již nenašly.[11] Závěr evangelií popisuje setkání Ježíše Krista Vzkříšeného se svými učedníky.[12]
Ježíšovo učení navazuje na židovské tradice, které obnovuje a dává jim nový, hlubší význam. Hlásá osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků, aby podpořil jejich autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Ježíšova kritika není politická, nýbrž náboženská. Ježíš hlásá radostnou zvěst (evangelium) o brzkém příchodu Božího království a vyzývá k pokání, obrácení a změně smýšlení. Ježíš nadřazuje etických principy sounáležitosti a milosrdenství k bližním nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad servilitou vůči Bohu. Podporuje pokorné, upřímné, statečné, spravedlivé, utiskované, nemocné, klade důraz na milosrdenství, odpuštění, láska k nepřátelům, sebekritičnost, ukazuje smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží.
6.2.1 Kristus jako vzor následování
Následovat znamená napodobovat a napodobovat je více než obdivovat. Kristus je současně plným zjevením i plným uskutečněním jak Boží dobrotivosti k lidem, tak zbožného vztahu lidí k Bohu. Proto je Kristus z každého hlediska vzorem následování. Tuto skutečnost si uvědomovali již učedníci i prvotní církev. Svatý Cyprián ve 3. století již psal „Kristus přišel, aby svým konáním byl příkladem člověku“.[18]
Pro správné následování Krista je nutné žít v nepřetržité souvislosti s tradicí, evangeliem a společenstvím církve. Následování je život „s očima upřenýma na Ježíše Krista, od něhož naše víra pochází a který ji přivádí k dokonalosti“ (Žid 12,2). Následování nás vtahuje do díla Ježíše a tak nečinné následování není prostě možné.
5.3 Vzájemné srovnání
Dvě významné osobnosti dvou světových náboženství, oba muži mající hluboký vztah k Bohu. Na svou dobu měli oba inovativní přístup k ženám. Muhammad a Ježíš, oba jsou pro své věřící vzorem, hodným následování. Zatímco Prorok je zapisovatelem Božího slova, Kristus je Slovem Božím. Muhammad je prorok předávající poselství, Ježíš je činitelem spásy. Muhammad je přítelem Božím, Ježíš je Božím Synem. Jakkoli oba inspirují své následovníky, Muhammad pouze jako příkladný člověk, Ježíš jako pravý Bůh a pravý člověk.
[1] Této noci se říká Noc úradku, srov. Lawrence Bruce B.: O koránu, Praha: Beta, 2007, 43.
[2] Srov. Lawrence Bruce B.: O koránu, 53.
[3] Srov. tamtéž 56.
[4] Lawrence Bruce B.: O koránu, 60.
[5] Srov. Müller Zdeněk: Islám. Historie a současnost, Praha: NS Svoboda, 1997, 25.
[6] Tamtéž 25.
[7] Srov. Boëlle-Rousset Cathy: Klíč k náboženství. Srovnání čtyř největších světových náboženství, Praha: Albatros, 2006, 50.
[8] Srov. König Franz: Lexikon náboženství, 210.
[9] Např. Josephus Flavius, Suetonius, Tacitus, Plinius mladší.
[10] Srov. Mt 27, 35; Mk 15, 24; Lk 23, 52–53; Jan 19,20.
[11] Srov. Mt 28,1; Mk 16,1n; Lk 24,2; Jan 20,2.
[12] Srov. Mt 28,9; Mk 16,14; Lk 24,15; Jan 20,16.
[13] Mongillo D.: Následování, in: Slovník spirituality, 563.
[14] Srov. Johnson Luke Timothy: Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, 172.
[15] Srov. tamtéž 295.
[16] Srov. DONAHUE John R., HARRINGTON Daniel J.: Evangelium podle Marka, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, 310.
[17] Srov. HARRINGTON Daniel J.: Evangelium podle Matouše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2003, 145.
[18] Srov. Ruffini E.: Zbožná cvičení, in: Slovník spirituality, 1160.