Obsah víry
7. Obsah víry
Víra je osobní akt, nakolik je svobodnou odpovědí člověka Bohu, který se zjevuje. Avšak je také aktem daného společenství, které se vyjadřuje vyznáním: „my věříme“.
7.1 Obsah víry v islámu
Obsah víry neboli pilíře víry, o kterých se v četných verších zmiňuje Korán, i výroky Proroka jsou: víra v Boha, v anděly Boží, v Jeho knihy, v Proroky, posmrtný život a v osud (qadar). Nejjednodušším vyznáním víry je šaháda, ve které věřící vyznává skutečné jádro víry: Není Boha kromě Boha a Muhammad je jeho Prorok.[1]
7.1.1 Víra v Boha
Vše bylo stvořeno Bohem, protože žádná stvořená věc nemůže mít bytí od sebe. Stvoření má svůj určitý cíl (54:49) a Bůh Stvořitel je Bohem živoucím (59–60), spravedlivým a zároveň milosrdným. Je-li vše stvořeno Bohem, pak musí být vše jeho služebníkem a ani člověk nemůže být jeho synem (3:59). Pouze Bůh se může uctívat a všechny modlitby směřovat jen k Němu. Tak se k jedinečnosti Boha (rubúbíja) později přidal i doplněk, že jediný Bůh zasluhuje modlitbu (ulúhíjja). Důsledkem víry je pak vděčnost Bohu (cibáda).[2] S pocitem vděčnosti pak přichází i láska (2:165). Boha je také nutno uctívat (3:191).
7.1.2 Víra v anděly Boží
Andělé jsou stvořeni Bohem ze světla, jsou určeni k tomu, aby sloužili Bohu a touto službou nebyli unaveni (21:19–20). Jako druh jsou andělé nižšího postavení než člověk. Byli totiž vyzváni, aby se poklonili Adamovi, když byl stvořen. Jejich hlavním úkolem je přenášet Božská sdělení jeho prorokům (81:19–21). Andělé o nás pečují (3:124, 13:11, 40:7), zaznamenávají naše slova (50:17–18), hrají roli v přírodních jevech, jako jsou déšť či smrt (79:1–5).
7.1.3 Víra v Jeho Knihy
Muslim věří v Korán, který však není jediným slovem Božím. Muslim také věří ve svaté knihy jako Tóra a Evangelium, kdyby nevěřil, nebyl by skutečným muslimem. Praví věřící jsou ti, kteří „věří v to, co bylo sesláno Muhammadovi, i v to, co bylo sesláno před ním.“ (2:4). Navíc všechny tyto knihy hlásají v základě stejné poselství o jedinosti Boha. Náboženství, které všichni proroci vysvětlovali, byl islám, tj. oddat se Bohu. Islám je náboženstvím celého vesmíru (3:19). Jestliže je náboženství všech proroků ve své podstatě stejné, liší se tedy způsob života, na těchto náboženstvích založené (5:48).
7.1.4 Víra v Jeho Proroky
Být vyvolen poslem není nic, co by si člověk mohl zasloužit vlastním úsilím, přesto jsou proroci významní lidé s morálně vysokým kreditem. Dva aspekty má každý prorok: lidství a povaha úkolu. Proroci se a umírají (21:34) a jejich poznání je omezené a mohou proto hovořit jen o úseku budoucnosti, který jim Bůh odhalí (72:26–27). Nemohou se přimlouvat u Boha za jinou osobu (72:26–27) a není v jejich moci přimět jiného člověka, aby se vydal správnou cestou (3:128). Prorok by neměl cítit smutek, když společnost jeho poselství nepřijímá (17:73–75).
7.1.5 Víra v posmrtný život
Víra ve znovuoživení těla byla důvodem, proč se Proroku lidé vysmívali. Život po smrti je však nejen skutečně možný, ale i logický. Bůh stvořil a může i znovu oživit (30:27, 41:39, 75:37–40), protože je všemohoucí. V posmrtném životě jsou dobré skutky odměněny (68:34–36) a zlé potrestány (38:27), protože stvoření směřuje ke svému cíli, kterým je Stvořitel (23:115). Dobro je vždy odměněno dobrem (55:60).
7.1.6 Víra v osud (qadar)
Slovo qadar označuje kvantitu, kvalitu a pozici. Bůh tvoří vše, co toto slovo zahrnuje (54:49). Cokoli Bůh dopustí, je z Jeho úmyslu a není potřeba přemýšlet nad tím, proč se to stalo. Za pozitivní věci mají věřící Bohu děkovat (39:7; 57:22–23). Jak je to se svobodou lidských skutků? Bůh se rozhodl stvořit člověka jako svobodně jednajícího, ale On také ví, jak člověk svou svobodnou vůli využije a jaké budou jeho reakce. Věřící může jistě jednat i tak, jak by Bůh nechtěl, ale je to znovu On, kdo chtěl, abychom byli rozvážní, a kdo nám dovoluje využít svobodné vůle (76:29–30). Bůh chce, aby byl člověk svobodný především v ohledu víry (18:29). Bůh zaručil člověku možnost výběru mezi vírou a nevírou a nemiluje lidi, kteří nevěří.
Jedná se spíše o přijímání všeho, co Alláh sesílá, ať již dobrého nebo zlého.
7.2 Obsah víry v křesťanství
Výše bylo řečeno, že víra je svobodnou odpovědí člověka v rámci společenství. V křesťanství je to církev, která věří: ona tak s pomocí Ducha svatého předchází, plodí a živí víru jednotlivého křesťana. Proto je církev matkou a učitelkou. Slovy svatého Cypriána můžeme říci, že „nemůže mít Boha Otcem ten, kdo nemá církev za matku“.
Křesťanské apoštolské vyznání víry má následující znění: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.
7.2.1 Víra v Boha Otce
Věřit znamená především důvěřovat a spolehnout se, nejedná se jen o přijetí určité informace, ale především o výraz důvěryhodnosti toho, k němuž se víra upírá. Víra směřuje dopředu, hledí k dovršení životů a dějin, je zaměřená eschatologicky. Jak bylo již uvedeno, Bůh se člověku představil, tedy známe toho, v koho věříme. Věříme v Otce, který je takto pojmenován především ve vztahu k Ježíši Kristu a následně pak ke všem lidem. Zároveň však označení Otec vyjadřuje také jeho vlastnosti: svrchovanost, blízkost a milosrdenství. Křesťané věří v Boha, který je všemohoucí. „Všemohoucnost Boží se neprojevuje ve svévolných zásazích do světa, ale na prvním místě tím, že Bůh svět tvoří a dává mu řád.“[3] Bůh tvoří nebe a zemi, nejde tu o rezignaci na poznání světa, ale především je tím míněno, že Bůh tvoří skutečně vše, vše je na Bohu závislé a má svůj čas (Mt 5,18; 1 Kor 7,31), vše je Boží stvoření a má tedy dobrý smysl a cíl.
7.2.2 Víra v Boha Syna
Ježíš jako muž z Nazareta, jako ten kdo zachraňuje, jako pomazaný Kristus, jako Jednorozený Syn Boží, jako Pán a Spasitel.
Výrok o Ježíši jako o Synu Božím je jasným vyjádřením představy jeho poslání a jeho života, jeho význam je zde vyjádřen ve vztahu k Bohu. Ježíš je Boží Syn. Tuto skutečnost dosvědčoval celým svým životem, který byl zaměřen k Otci. Vyjádření „Ježíš je Syn Boží“ je vyznáním svědectví víry o tom, že není jiné cesty k Bohu, nežli prostřednictvím Ježíše.
Titul „Pán“ charakterizuje Ježíše ve vztahu k lidem. Ježíš jako Pán je nejen modelem a měřítkem lidství, ale sám svým příběhem je zárukou spolehlivosti Boha samého, v jehož jméně vystupoval. Ježíš se narodil jako člověk, což znamená, že jeho lidský příběh byl také lidským bojem o poslušnost Boha jako Otce. Slovy „z Ducha svatého“ je však řečeno, že Ježíš byl jako člověk plně zajedno s Bohem. Ježíš svou poslušností Boha naplnil jeho odvěký záměr a dovršil poslání člověka být pro ostatní stvořeným obrazem Božím. Ježíš tak svou lidskou poslušností potvrdil své božství (Flp 2,6–11).
Ježíšovým životem už od samého jeho počátku začíná nové lidství. Slova o početí z Ducha a narození z Panny vyjadřují jednak to, že Ježíš je plným člověkem, přijímá tělo (Jan 1,14), rodí se z ženy (Gal 1,4) a byl zjeven v těle (1 Tim 3,16) a jednak vyjadřují, že Ježíš je plným člověkem, ale ne jak ho běžně známe (poznamenaným odcizením a smrtí), ale v nové skutečnosti osvobozené od lidského selhání Duchem svatým.
Ježíš se ve smrti učinil solidárním se všemi hříšníky, obětoval sám sebe za hříchy světa (Mt 26,28). Slova, dosvědčující jeho pohřbení opět poukazují na to, že smrt nebyla zdánlivá (1 Kor 15,4a). Kristus sestoupil do hlubiny smrti (Mt 12,40; Řím 10,7; Ef 4,9), aby mrtví uslyšeli hlas Božího Syna. Ti, kteří uslyší, budou žít (Jan 5,25). Třetí den je den, kdy jedná Bůh (Gn 22,4.11–13; Ex 19,11; Jan 11,39).
Vzkříšení je událost, při které došlo k odhalení dosud skrytého, ale stále platného vztahu mezi lidským životem a Bohem (2 Kor 4,3–6).
Soud pak znamená konec dosavadních dějin nikoli ve smyslu zániku, ale ve smyslu cíle. Evangelium o Kristu, který přichází soudit, zakládá smysl všeho dobrého úsilí. Nadějí člověka není vývoj, ale setkání se Vzkříšeným (1 Kor 13,12). Výrok o království bez konce pak musíme chápat tak, že Kristovo dílo je definitivním zpřítomněním Boží vůle a vztahy, které mu odpovídají, nebudou ničím zrušeny a narušeny.
7.2.3 Víra v Boha Ducha svatého
Protože se jedná o Ducha svatého, ducha Božího, jde vlastně o ten rozměr Boží skutečnosti, který člověka zasahuje nejbezprostředněji. Je to nejhlubší způsob, jímž je Bůh přítomen uprostřed svého stvoření, v samotném lidském srdci. Jen pod vlivem Ducha je možné vyznat, že Ježíš je Pán (1 Kor 12,3) protože Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží (1 Kor 2,11).
7.2.4 Víra v církev, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný
Církev je viditelné společenství Kristových svědků a je důsledkem působení Ducha svatého. Křesťané nejsou ti jediní, kterých se týká Boží milost, protože Boží slitování přesahuje hranice církve.[4] Církev je tedy ve svém sebepochopení znamením budoucnosti celého lidstva a skrytou osou dějin. Kristus jako hlava církve sdílí všem svým údům dobro; dochází k tomu prostřednictvím svátostí církve. Duch svatý v církvi působí, že všechno, co je církvi vlastní, je společné všem, kteří do ní patří, živým i zemřelým.
Odpuštění je nejdůslednější cestou k překonání zlého, zlo je nejen potřeba potlačit, ale současně obnovit vztah, který byl zlem narušen. Odpuštění však znamená ještě více než jen obnovení vztahu, je to také upevnění vztahu. Odpuštění je také mnohem účinnější než trest protože potlačuje zlo a nemnoží je. Odpuštění není jen projev shovívavosti, ale boj proti zlému a boj za záchranu jeho oběti. Kristus, který zemřel za všechny lidi, chce, aby v jeho církvi byly vždy otevřeny brány odpuštění každému, kdo se vzdálí od hříchu (Mt 18,21–22).
Smrt je důsledkem hříchu.[5] Smrt je ale Kristem přeměněna, protože svou poslušností proměnil prokletí smrti v požehnání (Řím 5,19–21). Když jsme s Kristem zemřeli ve křtu, budeme s ním také žít (2 Tim 2,11).
7.3 Vzájemné srovnání
Z výše popsaného je patrno, jakými cestami se ubírají věřící islámu a křesťanství. Není možné na tomto prostoru vzájemně porovnat jednotlivé aspekty víry. Ráda bych si zde povšimla pouze několika zásadních věcí.
Zatímco obsah víry islámu je soubor prvků, v které muslimové věří, křesťanské vyznání víry je vlastně popis dějin spásy. Muslimové věří v Korán, ve slovo Alláhovo. Zatímco Alláh poslal Korán, Bůh Otec poslal svého Syna (Slovo Boží, které se stalo tělem). Křesťané věří v Krista, Syna Otce v Duchu svatém. Na základě víry ve Vzkříšeného tak křesťané věří ve vzkříšení lidí. I muslimové věří ve vzkříšení. Může zde však vyvstat otázka: Na základě čeho muslimové věří ve vzkříšení?
Trojjediný sám v sobě, to je dialog tří osob a stejně tak se Trojjediný vztahuje ke svému stvoření – dialogicky. Alláh nemiluje nevěřící, Trojjediný miluje své stvoření, celé, se vším, co k němu patří (Mt 5,45).
[1] O tématu šahády více v kapitole Vyznání víry.
[2] Srov. Jaafar Sheikh Idris: Pilíře víry, 3. rozmn. vyd., Praha: Islámská nadace a Al Ittihad al Islami v Praze v nakl. NÚR - Fethi Ben Hassine Mnasria, 2004, 13.
[3] Pokorný Petr: Apoštolské vyznání. Výklad nejstarších křesťanských věroučných textů, Třebenice: Mlýn, 1994, 42.
[4] Srov. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (ze dne 21. listopadu 1964), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 29–100, čl. 16.
[5] Srov. Gn 2,17; Gn 3,3; Gn 3,19; Mdr 1,13; Řím 5,12; Řím 6,23.