19. Závěr

Na tomto místě bych ráda znovu připomněla již dříve několikrát uvedenou skutečnost: islám je jevem značně různorodým. Jiný islám žije muž v Saudské Arábii a jiný žije žena na vesnici v Keni.

K níže uvedeným závěrům je možné najít jistě mnoho výjimek, a to především ve spojitosti s určitými konkrétními kulturními a společenskými podmínkami. Jsou to však výjimky, které potvrzují pravidlo, protože ačkoliv současnost se může jevit odlišně, blízká minulost je již se závěry totožná.

Navíc tyto odlišnosti nalezneme především v praktickém prožívání víry. Co se týče věrouky, tak jednotlivé směry a právnické školy v islámu mají svou věrouku jasně vymezenou a záleží na konkrétním muslimovi, ke které škole se přikloní.

Zásadní rozdíly jsou pochopitelně v samém pojetí Boha a následně v odvozené antropologii. Alláh je jediným Bohem, je jediný sám v sobě, jak je uvedeno a rozvedeno v bodě 4.4 této práce. Můžeme ještě předpokládat, že Alláh je vztahový, vzhledem k tomu, že tvoří a stvořil svět. Jeho bytí tak, jak je on sám v sobě, však z podstaty věci vylučuje dialog, protože není možné vést dialog sám se sebou. Alláh stvořil podle víry muslimů celý svět a člověka, přičemž cílem člověka je oslava Boha, jak je uvedeno v kapitole 7.1.1.

Bůh podle víry křesťanů je Trojjediný, je jeden ve třech osobách. Jeho vztahovost i dialogičnost se projevovala v celých dějinách Izraele a projevuje se stále, jak je uvedeno v kapitole 4.3. Trojjediný stvořil člověka ke svému obrazu jako muže a ženu a dal jim zemi do správcovství. Bible propojuje obdělávání země (činnost) s bohopoctou.

Tyto zcela zásadní momenty (a rozdíly) se promítají do celé struktury obou náboženství a jsou patrné například již v přístupu k „mezikonfesnímu“ či mezináboženskému dialogu obecně. Třetí kapitola této práce upozorňuje na skutečnost, že mezi muslimy není znám žádný pokus o dialog mezi dvěma hlavními proudy islámu, tedy mezi šíitskou a sunnitskou větví, jakkoliv jsou mezi nimi teologické rozdíly často jen nepatrné.

Islám přináší ženě možnost realizovat se jako manželka a matka. Těchto rolí si islám hluboce cení a ženě, manželce a matce, je prokazována úcta. Stejně tak hodnota muže je v islámu hodnocena podle toho, zda má ženu a rodinu. Islám klade velký důraz na rodinu, jak na rodinu „malou“ tedy na manžele a děti, tak na rodinu širší.

Islámská žena se stává manželkou na základě své počestnosti a na základě své schopnosti mít děti se stává matkou. Děti jsou pro muslimské manželství stěžejní (viz kapitola 17.2). Manželství bez dětí není naplněné jak v očích společnosti, tak v očích Božích.

Jakkoli hluboce si těchto hodnot islám cení, jsou to jak pro ženu, tak pro muže jediné správné cesty, jak následovat Boží vůli. Právě v tomto momentu je islám z křesťanského pohledu nepřijatelný. Podle křesťanského učení není možné hodnotu člověka a správnost jeho cesty omezit pouze na jeden životní stav. Naopak, životní stavy v křesťanství (zasvěcený život a kněžství) se také částečně odvozují od hluboké úcty, kterou má církev právě ke stavu manželskému (viz kapitola 18.2.2).

Křesťané jsou povoláni k ochraně života a k jeho důstojnému předávání. Děti nejsou jen pokračovatelé rodu a hodnota křesťanů nebo křesťanského manželství se nehodnotí podle počtu dětí. Děti nejsou pro křesťanské manžely povinností v tom smyslu, jak je vnímá islám. Potomci jsou pro křesťanské manžely darem a požehnáním, ale není to nic, na co by měli nárok a k čemu by bylo potřeba se dopracovat jakoukoliv cestou. I zde před námi jasně vyvstává další zcela nepřijatelný postoj islámu, a totiž cesta k dítěti. Není bez zajímavosti, že neplodnost, ke které se vyjadřují fatwy, se zabývá většinově jen neplodností žen a nikoliv mužů. Vzhledem k tomu, že islám nejen povoluje, ale dokonce vítá jakoukoli formu náhradního mateřství, či mnohdy fyzicky náročného umělého oplodnění, staví ženu spíše do pozice „nádoby na děti“^[1] než „rovnocenné partnerky“.

I když si však islám podle svého tvrzení váží manželského života, považuje právě manželský sexuální styk za nečistý (viz 11.1.1). Toto pojetí je zcela nepřijatelné z křesťanského pohledu.

Co se týče přístupu k rodinnému životu, může být však islám také inspirující. Tento inspirativní prvek bych nazvala „rozhodnost k životnímu závazku“. Můžeme říci, že skoro v celém muslimském světě je běžné, že jakmile člověk překročí určitou společenskou nebo věkovou hranici, očekává se, že uzavře manželství. Tento na první pohled běžný krok berou především muži velmi vážně a zodpovědně.

Uzavření manželství bylo do nedávna zcela běžnou skutečností i v západním a křesťanském světě. Stále častěji je však možné se setkat s tím, že mnoho párů do manželství nejen nikdy nevstoupí, ale ani vstoupit cíleně nechce. Pokud už tak učiní, často se věková hranice novomanželů posouvá za hranici třiceti let. Konkrétně v křesťanském prostředí se tato tendence nevztahuje jen na vstup lidí do manželství, ale obecně na výběr svého životního stavu (zasvěcený život, kněžství).

Dalším zajímavým momentem je zahalování žen, o kterém pojednává kapitola 17.1.1. Tato do jisté míry kontroverzní skutečnost bývá hodnocena různě. Přesto se domnívám se, že tento prvek může být v určitém směru inspirující, zvláště pro dnešní dobu. Mnoho muslimských žen nemá pochopitelně na vybranou a zahalují se prostě proto, že jsou nuceny okolnostmi. Nemalá část muslimských žen se však zahaluje dobrovolně a toto rozhodnutí plyne z hlubokého přesvědčení o vlastní hodnotě, která není odvozena jen od vzhledu a fyzické přitažlivosti pro opačné pohlaví. Zahalení je tak výrazem sebeúcty ženy k sobě samé a úcty či respektu okolí k ženě.

Jakkoli je možné na islámu nalézt inspirativní prvky, zásadní problematika, tedy teoreticky zakořeněná a prakticky realizovaná neexistence dialogu na většině úrovní nás staví před praktický problém, a sice možnost smíšených manželství mezi křesťany a muslimy.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v kapitole 16.1.3, může dojít jen k variantě sňatku křesťanské ženy a muslimského muže. V jedné rodině se tak setkají dva věřící lidé, kteří oba věří v Boha, svou víru žijí, řídí se etickými zásadami, ale… jeden z partnerů není ochoten, či spíše schopen, vést dialog. Křesťan, tedy v tomto případě křesťanka, se tak dostane do patové situace, kdy se přes snahu o dialog se svým manželem žádný dialog nekoná. Tím se pak křesťanské „mezináboženské“ a „multikulturní“ ideály dostanou do izolované pozice. Logickým vyústěním pak může být konstatování, že co se děje v malém měřítku na rodinné půdě, se ve větším měřítku a se stejným úspěchem (zde však spíše neúspěchem) děje na poli například snah o mezináboženský dialog.